Umělec: Kasia Fudakowski
Kurátor: Michal Novotný
Centrum pro současné umění FUTURA, Holečkova 49, Praha 5
Výstavu podpořil Goethe Institute v Praze
Kasia Fudakowski se zajímá o podobnosti mezi strukturou vtipu a konstrukcí sochy. To, co nazýváme vtipem je přechodem od prvotního porozumění představované situace k porozumění jinému, které je často zcela opačné. V jádru vtipu je tedy nejasnost, protiklad, který se objevuje v momentu překvapení, které je ještě zesíleno vědomě špatným nasměrováním divákových očekávání.
(...)
Jedním z původců tohoto napětí je poté prostor mezi vědomou mizérií a zkratkovitostí nebo volností materiálního provedení sochy a v tom jak zároveň precizně vystihuje to co dělá zobrazené tím, čím je. Podobně jako u vtipu i zde spočívá mistrovství v tom nalézt správnou rovnováhu, která udrží rozpor v maximální výši, aniž by výsledek kolaboval k nerozpoznatelnosti nebo naopak přílišné očividnosti. To, že někdy ve věcech vidíme, to co tam vůbec není, je způsobeno strukturami naší mysli, avšak netýká se jen antropomorfních tvarů jako jsou obličeje, ale i lidských pocitů. Empatie, která v nás vyvolává dojem vítání nebo nebo naopak skrývání se, sevření či otevření, tlaku a pohybu, připisované tomu, co vidíme, je opět v kontrastu s tím, čím sochy objektivně jsou.
(...)
Rozpor se však může projevovat také v patrné absenci funkce, kterou předmětu připisujeme, nepatřičné zveličenosti určitého rysu a v nespočetně mnoha jiných momentech. Kasia Fudakowski nepracuje s textualizací výsledku, ale jeho emocionalizací a není tak závislá na jazykových figurách, ale asociacích. Ty jsou poté vybírány s důrazem na binární opozice dominance a submisivity ve vztahu k tomu, jak je označována žena a ženskost v pozicích oblosti, jemnosti, slabosti, závislosti, neprůraznosti, měkkosti, neforemnosti a dalších.
(...)
Fudakowski pracuje s časovou následností a očekáváním, které jsou nutné pro moment překvapení a vyplynutí pointy. V pointě však dochází k současnému nahlédnutí obou částí a jejich rozporu zároveň. Obava ze selhání, která se zde objevuje ironicky jako určitý umělecko-komický postoj, je tak naprosto skutečná a kriticky zpřítomňuje rysy maskulinního systému individualizace, expanzivnosti a invaze.

