Centrum pro současné umění FUTURA, Holečkova 49, Praha 5

Umělci: Kaspars Groshevs, Ieva Kraule

Kurátor: Lumír Nykl

Písek se sype z mých rukávů a mých kapes. Přetrvávající sypání - dny, roky, dekády, až ze mne není nic než písek. Zahrab se do něj hluboko. Buď dobrodružný, buď archeolog a udělej ze mne výzkumný terén. Ztrať ve mne čas, pohřbi do mne své sny. Zavěs své strachy do mých vlasů, nech opadat starou kůži. Zamotej se, až se tvůj oběh zastaví a zmodráš jako moře.

Neděle ráno. Ty si to modré moře; písek v mých kapsách. Nesmutni. Tancuj! Jako 9 letý Vogue-boy Robert Jeffrey. Ukradni jeho mládí a nech mne uhasit mou žízeň.

Ieva Kraule, Kaspars Groshevs

Základní pohyb tance vogue velí pažím kroutit se a rotovat v nepravidelně pulzujícím rytmu, budovaném z výkřiků “HA!”. Ty jako škrtnutím sirky zapalují těla a rozpouští je v gumovou masu. Těla, jindy zvyklá vzdorovat bez odporu, padají na zem pod tíhou industriálně znějících úderů. Postavy v obtáhlých latexových šatech se lámou v pase na povel vydávaný nárazem kovu na kov.

Nelidsky zkroucené, do sebe zaklesnuté postavy se kroutí a rolují jako japonské kakemono – “závěsný svitek” nebo přímo “visící věc”. Písčitý povrch jedné z nich teprve čeká na propití pigmentu skrz zdvojenou vrstvu. Druhá z věcí visí volně a tmavou barvu dávno zapustila do sebe. Otisky konečků prstů fungují coby upozornění, připomínají špatně “skrývané jaterní skvrny”, které přes poškozený povrch upozorňují na přeplnění uvnitř.

“Sklo v muzeu zakrývající voskovou ruku” popisované Ievou Kraule, okno napolo zaslepené papírovou “vitráží” Kasparse Groševse i vyústění textu o tančící  vodě v “nedělní ráno” - to vše platí za předěly v čase a prostoru, načrtnuté  se stejnou samozřejmostí jako se kreslí dělíčí čára mezi vogue tanečníky při tanečním souboji na parketu ballroomu. Krauliny smyčky, uzly a “schody vyrobené z kostí králíků chycených do smyčky" i Groševsova vězeňská tetování a modulární elektronická hudba jeho projektu Figüras. Všechno proudí a zároveň  dokola zamrzává pod vlivem cyklických vibrací jako na tanečním parketu, kde  jsou nepsané zvyklosti vymáhány o to přísněji a efektivněji než pravidla světa  tam venku. Zčernalá tančící voda žaluje na tělovou barvu, vybledlou a spořádanou jako dávné Madonnino přivlastnění kultury černé a queer vogue scény. To se při pohledu do minulosti jeví přes čáru, komické i bezstarostné.
Zpětně připomíná popěvek Dana Akroyda a Eddieho Murphyho z filmu Záměna, bez nějž se žádný ballroomový track a vogue party neobejde: “Boo-bwele-Boo-bwele-Boo-bwele-ah-HA!”

Z výřezů vyběleného těla opisují vlny provazů linku tetování. To je věkem zmodralé a zezelenalé jako analogově vyvolaná vzpomínka taneční hvězdy Roberta  Jeffreyho na vogue rauš před klíčovacím pozadím s VHS panoramatem NYC.  “Nech své tělo jít s proudem”, zpívá Madonna, nech ho roztéct se v čase jako  včelí vosk, do kterého mrtvý jeřáb otiskl své peří. Ze změti tvarů pak  vyvstanou zohýbané dandyovské vycházkové hole podle jejichž stop se nedá
vysledovat trasa. I přesto vedou ke zjištění, že "aurora borealis" Kraule a Groševse září v těle hlavně tam, kde "s ním mlátíš a vrtíš".

BROŽURA K VÝSTAVĚ