Nora Růžičková a Marianna Mlynárčiková: Ceci n'est pas de la bryndza

kurátor: Anna Daučíková
vernisáž 5/12/ 2017 18:00
výstava potrvá do 18/2/2018

 

Nóra Ružičková má už dávno své pevné místo na slovenské scéně, kde nejdřív získala uznání a věhlas svými básnickými sbírkami, později svou výtvarnou tvorbou, pak také svým ne-hlasitým ale důrazně „jiným“ působením na škole (VŠVU v Bratislavě). Jako literátka zatím přesáhla do prostředí českého svou poezií a v tomto směru není zde jevem neznámým, naopak. Výtvarně na sebe upozornila začátkem nultých roků svými projekcemi textových obrazů, vibrujících shluků textů, náročných na percepci a otevřela tím otázky týkající se teorie nových medií a zejména postavení diváka. V jejím díle je významná úzká spojitost s jazykem, jazykovými postupy a práce s metaforou, metonymií a dalšími jazykovými figurami. Daří se jí vytvořit nejenom, významově bohaté textové hry, ale i autonomní vizuální formy fungující s jistou magičností příznačnou pro pohyblivý obraz. Metafory jak píše Mladen Dolar, nejsou nikdy nevinné, vždy udělají o něco víc, než původně zamýšlel jejich tvůrce, avšak k povaze přirovnání patří i to, že se dokážou vymknout spod kontroly, a s tímto umělkyně pracuje opravdu mistrovsky (Chorobopisy, 2012, a ve spolupráci s Mariannou Mlynárčikovou Prevodné tabuľky, 2012 – 2013).

 

Jak psané a publikované, tak její vizuální a výtvarné opusy jsou idiosynkratickými promluvami a také přímými zásahy do uměleckého/kulturního dění (Vanitas, Pisztoryho palác, Bratislava, 2014), jsou solitérní, jaksi nezařaditelné a obsazují místo pro znepokojivou jinakost. Její tvorbu bychom mohli vztáhnout a přihlásit hned k několika ze současných proudů (participativní umění, umění jako politikum ve veřejném prostoru, institucionální kritika, ohýbání vzorců v lecčem podobné kvírování, práce s ne/osobními mytologiemi) ovšem nakonec vždy shledáme, že její práce z našeho snažení o „klid a jasnost“ na rozpohybovaném poli umění vyklouzne a donutí nás přemýšlet dál. Tato nesnadná zařaditelnost je možná důsledkem její dvou-domovosti (snad i více-domovosti) ovšem je to snad i tím, že její práce je poznačena stejně silnou intelektuální i sensuální svébytností. Připouští bezprostřední (nebo nadlehčené) interpretace jako ostatně každé jiné dílo, ale vždy také nechává prostor pro hlubší sondáž, prostor pro dosazení komponentu myšlení a tím je blízko autorům, jenž mluví o své práci jako o „knowledge art-u“ (Simon Wachsmuth). Nóra není bytostně sólistka, naopak ráda a hojně vytváří různé koalice a spolu s lidmi se kterými má kompatibilní vlnovou délku se pouštějí do rozkošatěných a dlouhodobě stavěných výtvarných projektů, jakýchsi terénních výzkumů končících výstavou nebo akcí (Volanie divočiny s Majou Štefančíkovou, 2015).

 

Na výstavě se prezentují díla realizované v autorské spolupráci s Mariannou Mlynárčikovou, jejíž profilace doplňuje Nořin akční rádius a zároveň nezastupitelně autorsky dotváří toto kunster-duo. Marianna Mlynárčiková je dalším příkladem ne- solitéřství a pozice produktivní heterogenity ve smyslu míšení kulturních kódů. Její rozkročenost mezi slovenským maloměstem a thajskou rybářskou osadou jí poskytuje impulzy pro její tvorbu, ve které dominantní metodou je terénní pozorování s humorným či ironizujícím komentářem. Její zájem je soustředěn také na otázky autorské subjektivity, autorství v meziprostoru, v němž je společná tvorba sdíleným pohybem ne nepodobným intertextualitě. Ve své umělecké tvorbě vychází též ze zkušenosti práce s marginalizovanými komunitami, které jsou obvykle nazírané značně stereotypně. Po absolvování vysokoškolského studia spolupracovala s romskými ženami na projektech zaměřených na rodovou rovnost a lidská práva žen, reprodukční práva a domácí násilí. Pak její tvorbu ovlivnila také zkušenost s postkoloniálním konceptem orientu, se životem a situacemi zažívanými v prostředí a mezi lidmi v Thajsku (Implementace slovenského lidového ornamentu do klasického thajského umění, 2011 – 2012). K tomuto druhu zkušeností patří také lektorské působení v komunitním Divadle z pasáže, kterého herci a herečkami, jsou lidé s mentálním postižením. Souhra a silné výstupy této dvojice nejsou výsledkem setkání binárních opozit, je to spíš šťastně nalezená a umně režírovaná koincidence dvou jinakostí spojených potřebou autorského sdílení a  zaměřených na zkoumání skrytých mechanizmů především světa umění a ne_laskavé kritičnosti vůči jejich naturalizaci.

Ambivalentnost, se kterou obě autorky pracují, by mohla mít zdánlivě harmonizující až psychoterapeutické zákulisí. Tak pertraktují současné kulturní praktiky, včetně uměnovědného diskurzu a umělecké produkce samotné, když vystavují vzájemnému působení (ozdravujícímu nebo i ne) jevy normálně nekompatibilní, nejrůznější odborné instrukce, receptury garantující správnost, smysluplnost a v konečném důsledku úspěšný postup „vpřed“ v spletitostí okolního dění. Impulzy k některým pracím Mlynarčíkové s Ružičkovou můžeme v jistém směru hledat také v obrazu Bouvarda a Pécucheta (G. Flaubert), jenž po téměř 150 letech vyvstává jako ironicko-sarkastický model, který se ukazuje být na dnešní den překvapivě fungující a inspirativní.

 

Anča Daučíková, listopad 2017