10. 5.- 23. 6. 2019

Vernisáž: 10. 5. 2019

Kurátor: Michal Novotný

Centrum pro současné umění FUTURA, Holečkova 49, Praha 5

Marek Delong a Anna Slama jsou umělecké duo působící v Praze a Stockholmu. Ve své umělecké praxi se soustavně zaměřují na instalaci, která se často prolíná do site specific scénografie. Krajiny, které vytvářejí, jsou doprovázeny sochami, objekty a pohyblivým obrazem. Jejich práce balancuje na okraji abstraktního a figurativního, vytvářením scény kde se pohybují postavy vycházející z psychedelického snu. Tento způsob práce jim napomáhá k odhalení vnitřního světa jednotlivých děl, magie a intimního prožitku na pozadí krajiny, která úzce komunikuje s publikem a snaží se vytvořit svobodný prostor emocí a terapeutických zkušeností.

Společně prezentovali své práce na samostatných výstavách Sticky Moment ( EKA Gallery, Tallinn, 2018), Sugar Hunter’s Feast ( Konstfack Gallery, Stockholm 2017) nebo Femme Fatale Brewery(Karlin Studios, Prague, 2017), ale také na skupinových When the sick rule the world (Gr_und, Berlin 2019), This Placement (Another Gallery, Mexico City, 2019), Robin (YABY, Madrid, 2018) nebo Wicked Anima Fun (Gallery Stephanie Kelly, Dresden, 2018), Letting Go (Trafo Gallery Budapest, 2017), Afterbirth of a Dream (Meetfactory, Prague, 2017).

Název výstavy Budu lepším člověkem, pokud přestanu snít o hvězdách? je jakýmsi dvousmyslným komentářem k určité formální akademičnosti témat v současné umělecké produkci. Delong a Slama se místo soustředění na převod světových problémů do jazyka umění obrací k momentu (auto)terapie a jakési archetypální spirituality. Někdy až art brutová a naivistická podoba jejich umění není volena zásadně s důrazem na otázku přístupnosti širšímu publiku. Tento problém ostatně platí spíše onomu umění, které chce měnit svět, ale končí u skupinky kamarádů. Marek Delong a Anna Slama se nestaví mimo umělecké pole, které je dnes definováno hlavně svojí autonomií, asi by to bylo ostatně i naivní, revival primitivismů je přeci klasikou. Důležitá je spíše snaha odklonit se od školeného jazyka umění k něčemu podvědomějšímu, základnějšímu. A to nikoliv formálně, ale naopak z hlediska hledání smyslu a vztahu.
Zdůrazňovaná rukodělnost, figurativnost, která je někdy až oživlá, i určitý rituální ornamentální nebo fraktální nádech jednotlivých děl podtrhuje jednak intimní podvědomý vztah autora a díla, ale také snahu navázat na jakousi archetypální linii umění, která byla v určité době upozaděna a to právě s důrazem na smysl, myšlenku. Proto se také může jednat o jaksi romantickou pozici, ale ne pozici eskapistickou, o pozici úniku z reality do imaginace. Delong a Slama nepochybně problémy současného světa nepopírají, v jejich práci se ostatně dá najít celá řada referencí, například v onom ne-přírodním, nicméně co se postoje týče, přistupují k roli umění jinak, neexplicitně, s důrazem na celostní charakter estetické zkušenosti.
Imaginace, autenticita a další s tvorbou Delonga a Slamy propojená témata nepochybně nejsou v umění ničím novým. Opět se zde však nejedná o nějaký ironicky módní návrat k postojům dnes často považovaným za konzervativní, ani o pokus o ukončení, ustoupení z neustávajícího rychlého vývoje k něčemu konečnému, statickému. Dvojice se nevymezuje proti definici umění jako neustálého vývoje, ani nestaví jednoduchou opozici virtuálnímu. Ono podvědomé, bazální lze ostatně vysledovat i ve fungování sociálních sítí, tak jako ve vývoji trendů a mikrotrendů, které při pohledu zevnitř operují jaksi mimo kontrolu a živelně. Zalíbení v pohádkovém může být logickou reakcí výtvarného na schematizovaný svět virtuálního, to ale nutně neubírá na kapacitě zviditelnit jakousi fundamentální strukturu lidského vztahování se. Podobně spojení s neinstitucionalizovanou spiritualitou nějak bylo v umění přítomno vždy, i například v charakteru výstavního prostoru jako bílé kostky.
Výtvarné umění je prostředím toxickým. Umělci se pohybují v soutěži bez pravidel, kde jsou díla neustále hodnocena z pohledu zcela nejasně definované kvality oscilující mezi akademičností a prostou prodejností. Od všech se čeká vlastní dlouhodobá investice všeho s mizivým příslibem návratu čehokoliv. Snad typicky paradoxně jsou však lidé od umění zároveň nejvíce sociálně, politicky, ekologicky (a tak dále) angažovaní s téměř absolutním souhlasem v opakovaně propíraných otázkách. Velká část současné umělecké produkce se zabývá velkými civilizačními tématy, emancipací, solidaritou, aktivismem. Na jednu stranu utopický svět uvědomělých, na druhou dystopie sebe vykořisťování pod neustávajícím tlakem. Práce Delonga a Slamy se snad snaží tyto protiklady nějakým způsobem usmířit. Nečiní tak z avantgardních manifestačních pozic nadřazenosti, revoluce a roztržky, diktátu onoho jediného správného. Ani oné svévolné esteticky formální hry s více či méně ironizovaným propojením významů a symbolů. Činí tak spíše opatrným obejitím nepřekonatelných dualit, důrazem na terapii, intimitu v detailu, z ní plynoucí kontakt a celostní, otevřeně definovanou spiritualitu. Na základě čehož je výstava pojata jako vyprávění, mýtus, který líně proplouvá snovým prostorem a rozvolňuje svou podstatu na pozadí melodie příběhu, konstruovaného newyorskou umělkyní Nurse Stockings.