Anna Solal: La salle de bain

výstava: 16.7. - 15.9. 2019
kurátor: Michal Novotný

 

Jsem krásná chytrá a líbí se mi že se na mě díváte. A když tu a tam řeknu nějakou lež, tak to je jenom proto, abyste si o mně neudělali špatný obrázek.


Orhan Pamuk: Jmenuji se červená 

 

Koupelna je první částí projektu, ve kterém se Anna Solal rozhodla postavit dům, nebo spíše jeho vybavení pro někoho, koho nezná. Dělá tak, pro ní typicky, s jakýmsi odpadem současné kultury, celými i rozřezanými předměty z obchodů “vše za jedno euro”, průmyslovými součástkami, všemožnými kusy laciného plastu nebo rozbitými dotykovými skly mobilních telefonů a tabletů. Ty jsou následně velmi pracně a primitivním způsobem asamblovány do nových kompozic, jakýchsi 3D mozaik, ve kterých se do určité míry ztrácí, ale zároveň jsou stále rozpoznatelné. 


Určitá soustředěnost, ale zároveň roztěkanost její práce se tak promítá i do toho jakým způsobem se na díla Anny Solal díváme, ztrácíme se v detailech, přeskakujeme pohledem. Charakter materiálů i celkové výtvarné zpracování je poté jakousi abstrakcí současné civilizace v jejím neustálém krátkodobém rozptýlení, nesoustředěnosti, množství ale neschopnosti pojmout celek. Na jejích dílech je ale zároveň něco hrubého, brutálního, v neomalenosti, primitivnosti zpracování, které následuje lacinost původních předmětů až s jakýmsi neurotickým pudem. Tisíckrát omotané nitě, do ornamentálních obrazců sestavené kousky ložisek, článků řetězu na kolo a opasků pobitých cvočky, tak jaksi alegoricky zobrazují naši natolik zrychlenou přítomnost, neschopnost přestat, přeskajující až do neurotické psychózy narkomana ztrácejícího se do naprosétho vyčerpání v detailu.


Koupelna, kterou nám Anna Solal ukazuje je nepochybně koupelnou chudých. Malou místností poněkud zatuchlou vlhkostí a sladkou vůní levného parfému, skvrnami plísně a špatných barev špatného make upu. Krásy laciné, příliš přeslazené, falešné. Je na ní něco intimního, ale zároveň odpudivého. Použitého. Zbytky toho, co nám jaksi umožnilo, dát se dohromady.


V kresbách ručníků, po podlaze poházeného oblečení, kartáčků a bot se opět dostáváme až do neuroticky halucinatorního bodu. Pedikurní set se proměňuje v zácpu aut a zadní pohled na česající se dívku se v repetici rozpadá do jakési nejasné mlhoviny, barevné skrvny nebo snad louže tělní tekutiny. Skládání, asamblování do kompozic je také možno číst jako jakousi snahu udržet harmonii a systém, v situaci, kdy se puzení osamostatnilo od původního podnětu a rozjelo se v jakési spirále zcela mimo kontrolu.


Michal Novotný