Kurátor: Boris Ondreička

5. 5. 2020 - 20. 6. 2021

Otevření výstavy: 5. 5. 2021 v Centru pro současné umění FUTURA, Holečkova 49, Praha 5

Tato úvaha není NA TÉMA / VE, O výstavě Abyssal Seeker [Benthic Zone] (Hledač v propastech [Bentická zóna]) autorkyJoey Holder. Je OD / DO a KOLEM ní. 

ἄβυσσος (abussos)     = bezedný

βένθος (benthos)         = hloubka (o moři)    

 - odkazuje na nejhlubší podvodní povrchy a jejich podloží

„Zavři oči a sestup do hlubokých temných oceánských jeskyň, kde přebývají bioluminiscenční ryby, a kde loví podivní žraloci, využívající svých vysoce vyvinutých smyslů, z nichž každý má zvláštní charakteristiku, díky čemuž se jim daří v takovém nehostinném prostředí. Nech si své tělo a duši zdrtit tím nesmírných tlakem vší té vody kolem, poddej se utonutí a vyjdeš z toho jako ta, kdo se podívala smrti přímo do očí a zjistila, že nic nemá smysl a jediný důvod žít je ten, který si sama stvoříš. “

autory jsou Bradagast Seaweedzard Pirate (Francisco Braga) a Einsichtmartur Seerweed Viking (Artur Neto) z portugalského ambientního black-metalového projektu Benthik Zone z jejich debutového alba Alienum a Daemonum Inferni Squali (které si sami vydali na Bandcampu 13. května 2016). První (exodická) skladba s názvem  Ingressi Sunt Abyssi se zabývá skutečností, že „první formy života na této planetě se objevily ve vodě. V té vodě, jež bude navěky kolovat v nekonečném cyklu, dokud jen bude existovat planeta, která to umožní.“

Existují tisíce rozličných nebo dokonce i protichůdných  propastí (nahoře a dole, vevntiř a mezi námi). Propast dráždí naši zvědavost. Zvědavost vylučuje strach. Zvědavost je základem (extrémofilní) kreativity. Kreativita (a neuróza…) je základem vývoje. Vidíme zde jasný a přímý vztah mezi Erotem a Thanatem = der Todestrieb = jak už napsal Plotínos (ve svých Enneadách): „Je ale bezpečnější vysvětlovat tvořivý čin bližším spojením s nadpozemským světem; ty duše, jejichž sklony se realizují v rámci Nejvyššího mají větší sílu; zde jim nic nehrozí a můžou v bezpečí tvořit; protože nadpozemská moc je nejméně zranitelná materiálním světem, ve kterém funguje; a tato moc zůstává vytrvale spjata s Nadpozemským světem; tvoří, je tedy zabraná do sebe a stvořené věci se kolem ní shromažďují; ostatní duše se naopak vzdalují; to může znamenat jenom to, že se vydali pryč směrem k propasti; jejich hlavní fázi to táhne směrem dolů a stahuje je sebou v touze po nižším.“

Tam v hloubce neexistuje světlo, takže naše naše oči postrádají svůj smysl. Obrazy ale mohou vznikat díky představivosti. Umění má tady specifickou schopnost, co se týče hledání (hledat, náhled, hladina) neznámeho. „Hluboký“ představuje kvalitu jak tělesnou, sonickou… tak i (nemateriální) duševní (emoční…) a rozumovou. „Hluboký“ se vztahuje jak na „skutečné“, tak i na „neskutečné“. „Hluboké“ je temné. Musíš tam zazářit sám. 

Pak je zde ještě „propast narození. Je to vskutku propast, díra, do které člověk nepadá, ale ze které se, naopak, vynořuje do nekonečného moře starostí“ Emila Ciorana (The Trouble with Being Born). Existuje také propast jako „hluboký jícen nebo prázdnota mezi fenomenálním světem zjevení a jeho noumenálním zdrojem, mezera v myšlení mezi „reálným“, které je „ideální“ a „nereálným“, které je „skutečné“ “ Aleistera Crowleyho (The Book of Lies, vydaná vlastním nákladem, která byla výhradně určena pro „dítka propasti“ = Adeptus Exemptus z jeho Thelémy). Máme zde také pozorování z apokalypsy Karla Krause (The last days of mankind), ve které „vede První světová válka lidstvo do bezedné propasti prostřednictvím lží, pokrytectví a propagandy“. Zmíním také „nádherný hotel, vybaven vším myslitelným komfortem, který stojí na hraně propasti, nicoty, absurdity. A každodenní rozjímání nad propastí, které se odehrává mezi výtečnými pokrmy nebo uměleckou zábavou, může jenom zvýšit potěšení z nepatrných požitků, které nám jsou nabízeny.“ = v kritice  (‘Grand Hotel Abyss’) „progresivní“ inteligence od George Lukácsa (The Theory of Novel).

Vydejme se po stopách lekcí na téma propasti profesora Otty Lidenbrocka, které se uskutečnily, když se spolu se dvěma dalšími poutníky věnoval reverznímu horolezectví: „Věda je plná chyb, jsou to ale chyby, o kterých by se měli lidé dozvědět, protože krok za krokem vedou k pravdě.“ (od doby, co Jules Verne napsal Cestu do středu Země - se často objevuje v mnoha kontextech jeho textů, a taky v Dvacet tisíc mil pod mořem, jako „propastná negativita“ - dobývání prostoru, které se neuskutečňuje šplháním nebo létáním vzhůru, nýbrž slézáním a ponořováním se). Básník, filozof i praktik teorie transhumanistického lezectví Nicola Masciandaro, přejmenoval Nema na Omen (pNEuMenOn).

Vraťme se zpátky k Böhmeho, Schellingově a Hegelově (vzácné) fenomenologické anticipaci neomezené niternosti, nevědomosti a inteligence (představivost a vyšší formy myšlení) enigmatického, subjektivního ducha jako „propast připomínající noc, ve které je uchováván svět nekonečně mnohých obrazů a prezentací bez to, aby byl součástí vědomí“ (v jeho Phänomenologie des Geistes) a v Lacanově „skutečnosti subjektivity samé o SOBĚ, hloubce, pro jinou osobnost neproniknutelné“. Pojďme zpátky po stopách „nepřekročitelné bezedné propasti mezi VLASTNÍM JÁ a tím druhým“ („domestikace a obludnost“ a freudovské „das Ding“) Emmanuela Levinase; Lyotardova „propast mezi významem a bytím, která je typická jak pro nihilismus, tak pro vznešeno, uchovává tento svět lépe než jakýkoliv pokus o její uzavření či přemostění“; „propast jako místo, ze kterého vyzařuje volání po etické odpovědnosti“, jak to okomentoval Slavoj Žižek nebo Jon Millis; „propast úzkosti / zamotaná svoboda, kdy svoboda není sama o sobě volná“ Sørena Kierkegaarda; zlo „propasti nebytí“ (kosmologické hnízdo hada hříchu) Leva Issakoviče Šestova alias Yegudy Leiba Švartsmana (černého muže čistoty zoufalství); slovy Bataille „… a když se člověk pokusil odstranit květy, ty růže, které pokrývaly propast, udělal tak proto, aby bylo vidět hnojní jámu, přes kterou (podle nepříliš spolehlivé ankdoty) roztrousil Markýz de Sade lupeny nádherných růží...všechno ušlechtilé a krásné má své kořeny zapadlé v propasti...“; jak řekl Merleau-Ponty „… bytí jako propast a ne plnost...“; Gombrowiczovo „Normalita je provazolezec nad propastí abnormality.“; Rortyho „propast mezi jazykem a myšlenkou“; Rancierova „ propast mezi mluveným projevem a klasifikací“; Badiouovo „ďábelské absolutno, nicota - mnohost mnohosti vytvářená propastí“; Harawayové „hrana budoucnosti před propastí neznáma“; Whiteheadovo NSA: The Abyss from Which There Is No Return [Národní bezpečnostní agentura: propast, z níž neexistuje úniku]; a určitě nejvíc notoricky známé je Nietzscheho „Ten, jenž bojuje s monstry, by si měl dát pozor, aby se sám nestal monstrem. A pokud VY dlouho zíráte do propasti, tak propast zírá zpátky do VÁS.“

Existuje mnoho literárních děl s tematikou podzemních a vodních propastí: Teorie duté země, pseudovědecký mýtus navazující na řeckou Hádovou říši, židovský She-ol, nordický Svaltarfaheirm, tibetská Šambala, Mundus Subterraneus Athanasia Kirchera, na což navazuje Celulární kosmogonie Cyruse Reeda Teeda alias Koreshe, a narativ Allana Edgara Poea o Arturu Gordonu Pymovi, cestování do středu Země Edgara Rice Burroughse, utopie Giacoma Casanovy o protokosmu Megamikrů, traumatické příhody Randolpha Cartera od H.P. Lovecrafta a africké obojživelné národy Mami Wata, tak, jak se znovuobjevily v brutálním případu Drexciya (mýtus), který inspiroval legendární misi i jméno detroitského techno kolektivu... 

Mnoho autorů pojednává o těchto (Atlantidských) civilizacích, jako o místech, kde se pořád zachovala prehistoričnost, asexuální nebo hermafrodický stav, pastorální panenskost/nebeskost nebo peklo. 

Existuje velká snaha o orfický sestup až „tam“ (do „archaea“) ve smyslu drakonické spotřebitelské touhy po zdrojích minerálů a fosílií a (v protikladu s tím) po pochopení našich nedávných (a budoucích) klimatických komplexit, jako je tomu v knihách Composing Blue Ecologies: Science, Aesthetics, and the Creatures of the Abyss autorky Stacy Alaimo, nebo PaleoBase: Deep Sea Benthic Foraminifera Anny Holbournové a Andrewa S. Hendersona.

A nakonec přicházíme k propasti Joey Holderové -  k intersekcionálnímu mýtopoetickému způsobu pochopení toho, co je neznámé v nejhlubších údolích podivnosti mezi živoucím (biologismy) a neživým (technologismy…). Její oceánská katabáze (metaforický přechod ve formě ohromujících digitálně tvořených obrazů, piktografismů a objektů.) dosahuje ta idylická mořská dna, kde černí kuřáci, hydrotermální průchody, vytvořili z kamene metabolismy budoucího života. (Světová teorie sulfidů železa = teorie o abiogenetickém původu života od Güntera Wächtershäusera). Jestli se svět zrodil z minerálu a minerál je neporušitelná součást naší tělesnosti, je oddělení živého, neživého a mrtvého pouhým aktem jazykové, sémantické ekonomie. Propast Joey Holderové znovuoživuje rozšířenou slovní zásobu, datovou genezi složitosti minerálně-rostlinně-zvířecího  stroje („holos“). Neznámu zde není otevřená náruč. Ona a my (pozorovatelé, hledači…) jsme (doslova, prostorově) v náruči neznáma. 

Abyssal Seeker [Benthic Zone] Joey Holderové nám nabízí konflikt, dilema oxymoronu: propast nemá dno, zatímco bentos počítá s nějakým druhem povrchu. Je to jako heideggeriánská meditace mezi „Abgrund“ a „Ungrund“ nemožnost arché, primordia, pravdy… jako v Lévinasově an-archii, ale zároveň mentální, kreativní… konstrukce nějakého „Grund“, mýtu / narativu, ikony, totemu… Znamená-li  propast skutečnou bezednost, musí existovat jedna jediná pozemská (oceánská…)  propast, tedy přetržení, mezera, díra, sonda (může se jednat o ego-tunel Thomase Mezingera, stávání se, ne ještě bytí = khôraická fantazie, cesta, příběh…) skrze (dia-) celou kouli. Konflikt tvoří psychózu. Psychóza přetáčí obrovskou energii („polemos“) směrem k dalšímu pokroku. 

Výstava Abyssal Seeker [Benthic Zone] v pražské galerii Futura je druhou kapitolou paralelně probíhající výstavy Hledač v propastech (Demersální zóna) v londýnské galerii Seventeen a bude završena výstavou Hledač v propastech (Pelagická zóna) na British Art Show v Aberdeen Art Gallery. 

Joey Holder (*1986) je britská umělkyně a organizátorka (zakladatelka galerie a kreativního výzkumného prostoru Chaos Magic v Nottinghamu) pracující hlavně s médiem rozšířené multimediální instalace.