D’epog: Sýýýr

Umělec: D'epog

Název: Cheeeeeese

Data: 13. 7. - 22. 8. 2021

Kurátor: Lukas Hofmann

Místo: Centre for Contemporary Art FUTURA, Holečkova 49, Praha 5

(Foto: Jan Kolský)

Před jedenácti lety se dvě desítky jedinců ucházely o možnost participovat v projektu, který skýtal kontury experimentálního divadla. Režisérka se tehdy rozhodla zkonstruovat autonomní svět s vlastními řídícími principy a všechny aktivity souboru tak směřovaly k utvrzování existence uvnitř této světotvorby, jejíž okraje se čas od času pokouší kolonizovat i naši realitu. Mezitím se odštěpilo z původní množiny několik frakcí, a do současné podoby takový drill přežili pouze tři performující (a dvě členky se k souboru přidaly). Před několika lety se výsledný tvar tohoto pokusu přestal nazývat “divadlem” a pojal název “platforma” - pompézní, přesto vhodné označení, vzhledem k procesuálnímu a skupinovému způsobu jeho práce. Ať se zúčastníme jeho představení, každoroční letní školy, nebo máme možnost přihlížet zkouškám, stáváme se částí zdlouhavého procesu konstantního znovunalézání a experimentování. I proto tento útvar bez permanentní základny častěji nalézáme mezi stěnami galerie, než v divadle.

Soubor pracuje metodicky, strategicky. Na zkouškách režisérka vykřikuje ostré imperativy, a performeři jednoduše strnou nebo zpomalí pohyb, aby pozorně naslouchali, neboť je nekompromisní ve svém přesvědčení zapřáhnout koncentraci, tempo i rytmus, fyzickou paměť, a ví, kdy na tělesný nástroj hrát legato a kdy staccato. Po mnoha letech se vytvořil a ustanovil specifický jazyk, který kóduje komunikaci mezi členy souboru. Zkušenost hereckého souboru formuje jeho chování při performance, i heterotopii, kterou přechodně utváří. Děj je de facto nepřítomný, dramatický oblouk vymýcen. Kdykoli se někde stane chyba, vyprskne z ní život a soubor ji zafixuje do svého repertoáru, protože chyba manifestativně potvrzuje lidskost. Úroveň intenzity na jeho výstupech se obvykle pohybuje v tak vysokých hodnotách, že probouzí polemiku, jestli soubor vystupuje naposled - vysílení je velká část emancipatorního potenciálu. Úkoly spojené s produkcí jsou rovnoměrně sdíleny mezi všemi, ať jsou to úklid podlahy, skládání rekvizit, přeprava materiálu, starost o webovou stránku - zodpovědnost jedince vůči skupině hraje centrální úlohu.

Série navzájem odlišných performativních děl uvedených v této galerii spadá do tzv. kategorie kurátorovaných realit. Tento para-divadelní formát umožňuje aktérům hrát a zároveň být upřímně sebou samými. Vyzařují tak pozornost a citlivost ke svému prostředí - asi bychom to mohli označit jako stav přítomnosti. Aktivity nesměřují k předem určenému cíli, ale v rámci dvou až čtyř hodin spontaneity soubor mnoha cílů dosahuje. Interpretace je zde klíčem k autonomii všech účastníků procesu, jak herců, tak diváka, a režisérka se do ní nesnaží zasahovat. Zatímco se divák pohybuje prostorem, snaží se vsáknout do sebe tolik akce, co jeho koncentrace dovolí. Zároveň si uvědomuje, že existují štěrbiny v pohledu, interpretační roviny a barevné korálky energie, o které nutně přijde, protože jeho soustředění není schopno pojmout totalitu výjevu, jehož je svědkem. Zdá se ale, že i utopická nemožnost je cílem snah souboru.

V průběhu let si performující vyvinuli atletická těla, kterým mohou mnohé z našich páteří na pokraji zhroucení tiše závidět. Krása takových lidských továren spočívá v tom, jak rychlou reakci má jeden na druhého - synchronicita se stává druhem inteligence. Akce vyžaduje reakci, ale latence se stala téměř nulovou, takže systém na sebe skutečně reaguje po celou dobu, díky dočasně vypnutému software civilizovanosti. Koneckonců, skutečně improvizovat je neuvěřitelně obtížné, a pro dosažení takové svobody musíte svou mysl připravit na nejrůznější formy entropie.

Poprvé ve své historii soubor vytvořil výstavu - oficializovaný a statický galerijní útvar, který má fungovat i bez jeho živé přítomnosti. Ve snaze holisticky uchopit svou praxi se rozhodl přesunout do galerie předměty, které hrály v minulosti roli v jeho aktivitách, a tím uspořádat podivuhodnou retrospektivu. Expozice se dělí na dvě části: rozlehlejší světlá říše je naplněná potištěnými plochami fotoboardů různých materiálních kvalit. Ty jsou přibité na poloprázdné “kurátorované” regály s několika vybranými rekvizitami.

Užitím relativně finančně nenáročných maket soubor maximalizuje počet objektů ve výstavním prostoru tak, aby se vytvořila členěná, vrásčitá krajina. Plochost tak znázorňuje novodobé univerzality, které svou perzistencí v kulturním středoproudu kalcifikovaly v kýče. Zploštělý protagonista jednoho filmu tak zírá na prázdnou díru - naši hlavu v hlavní hrdince druhého, za zády má červenou formuli a v povzdálí sledujeme obrys nejznámější sochy světa - čitelnost referencí je až znepokojujícím způsobem okamžitá. Jakoby potřebovala skupina vystavit nějaké zvrácené Best Of, naposledy jím prohlédnout a rozklíčovat je, než je vyhodí na smetiště historie. 

Celá místnost je propálená dírami v plochách - tyto absence jsou připravené k tomu, aby vyplnily možnost naší metamorfózy - abychom je vyplnili, stali se jejich turisty, momentálně si pozměnili perspektivu, či se přímo zabydleli v jejich tableau vivant. Výřezy nacházíme často na nekonvenčních či složitě dostupných místech, některé makety mají dvě potištěné strany (a tak se prohlédnutím klokaním vakem ocitneme i v lidské rodičce). Do dění propiskou načmáraného fotoboardu štastné nukleární rodiny se můžeme zapojit všude - zírat z okna či sklepa, mžourat očima z plotu, či vetknout svůj obličej květině - jediné, co nám není dopřáno, je participovat v harmonické rodině samotné.

Mezi maketou a regálem s ním spojeným existuje souvztažnost mezi dvojdimenzionální plochou a trojdimenzionálním prostorem, jakoby maketa byla přebalem knihy, a regál jejím obsahem, poskytující fotoboardům potřebou fyzickou podporu, ale díky kolečkům i mobilitu a shapeshifting, možnost měnit prostor a jeho zákonitosti, zahrazovat jej, rozpohybovat půdu pod nohama, destruovat ji. Regály doplňují rejstříky významů s nimi spojených fotoboardů za použití reliktů předešlých inscenací souboru. Tričko ležící na jednom regálu je permanentně mokré potem performera. Lepící papírky vedle něj mezitím čekají na čela. Kalhoty na nelidského nositele. Je otázkou, které z možných potencialit performeři využijí, a které ne. (Stejně tak, jestli se návštěvník odváží probírat vystavenými předměty.)

Vzadu v místnosti, za nekonečným pozadím fotografického bluescreenu, se nachází neorganizovaná hromada harampádí, přenesená z fundusu souboru. Na malé televizi běží stenografický zápis předchozí performance, jako další z možných způsobů záznamu spontánní interpretační roviny. Volba retrospektivního přenosu kompletního “osobního” archivu a práce s nehybnými artefakty je tradiční volbou uměleckého světa. Artefakty jsou ale nehybní činitelé, oproti tomu soubor prochází nikdy nekončícím procesem redefinice. Koncentrace předmětů minulosti a jejich rituální vzdávání se jich může anticipovat novou etapu v evoluci souboru. (A metafora strkání hlavy do písku očividně byla dostatečným důvodem k tomu, aby ho soubor navezl metrák.) 

Výstava bude aktivována od sebe odlišnými akty, jejichž začátky budou významově navazovat na konce předchozích performativních instancí. Při prvním se soubor zabydloval, při druhé performance na vernisáži probíhá vyjednávání vlastní fyzikality členů souboru s plochostí a potenciálem pohledu poskytovaným výstavou. V posledním aktu se hromadění předmětů a významu přetne, a proběhne de(kon)struktivní přeměna od maximality k prázdnotě. 

Známky aktivity a opotřebení budou v prostoru přibývat a narůstat. Drápance, poznámky načmárané na papírky, šmouhy po podrážkách zůstanou svědky performativního užívání prostoru. Je otázkou, jestli silueta policisty nesmyslně hlídkujícího u samého vstupu, přežije hrozbu své dekonstrukce bez úhony, teď, když ji soubor přivázal těžkým kovovým řetězem. Už teď ji ale obalují náruživé otisky prstů. Jestli jsou objetím zajištujícím pocit bezpečí, anebo pocházejícím z aktu vášně, se můžeme jen dohadovat.

Lukas Hofmann

Vystavující: D’epog

Kurátor: Lukas Hofmann

Koncept: Vojtěch Novák, Lucia Repašská, Matyáš Dlab

Architektura výstavy: Matěj Sýkora

Technická spolupráce: Roman Mach

Performance Hlava I. - III.: Radim Chyba, Zdeněk Polák, Janet Prokešová, Zuzana Smutková, Magdalena Straková

Činnost D’EPOG, z.s. se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Statutární město Brno finančně podporuje D’EPOG, z.s.