Vytvářením  imersivního prostředí připomínajícím cosi mezi společenskou místností, která vypadá jak po výbuchu a noční můrou majitele či zákazníka secondhandu a zapojením se do nejrůznějších symbolických činností spolu se svými příbuznými, uplatňuje Zanisnik známé konstrukce a domácí prostředí k promítnutí starostí o svou vlastní osobnost a rozvinutí retroaktivních katarzních příběhů.

Libuje si ve zřetelné, nesmlouvavé výstřednosti a přitom maximálně využívá svého zcela originálního smyslu pro humor, který je charakteristickým i pro ty vážné a problematické z jeho prací. Autor shrnuje řadu různých přístupů, které využívají ostatní umělci jeho generace při řešení problémů spojených s rodinným a domácím prostředím. Jeho práce je však kompaktní. Těží přímo z „rodinného dolu“ a během transformace objektů, míst a situací, jež nabíjí významy zcela odlišnými od těch, které nabízí neoficiální výklad jeho díla a přetváří je na něco zcela "jiného", ještě nikdy nezklamal.

To  vše především díky svému smyslu pro humor, úderným jednoduše vtipným poznámkám a zároveň přesvědčivě vnuknutým pocitům ponížení, nedostatečnosti či znechucení. Konečně, a to je možná nejdůležitější, přesto, že je Zanisnikova práce o rodinných vazbách a rituálech, v mnoha ohledech tomu tak není, neboť stejně jako většina jiných uměleckých projektů je pevně ukotvena v úvahách o jeho osobnosti a/nebo celkově o americké kultuře a vlivu normativního, omezujícího prostředí na vývoj člověka.