ZA PĚT DVANÁCT: Kurátor: Michal Novotný

4. 12. 2011 - 26. 2. 2012

Vernisáž: 4. 12. 2011

Centrum pro současné umění FUTURA, Holečkova 49, Praha 5

Umělci: Amande In, Faycal Baghriche, Basserode, Jacob Borges, Rada Boukova, Cristina David, Daniel Eatock, Fawzy Emrany, Anna Franceschini, Vincent Ganivet, Barbora Kleinhamplová, Pierre Lardea, Caleb Larsen, Wolfgang Lehrner, Marléne Mocquet, Dmitri Obergfell, Kate Owens, Eugenio Percossi, Dragana Sapanjos, Jiří Skála, Viktor Takáč, Jaro Varga, Mai & Naoto Kobayashi

Kurátor: Michal Novotný

Výstava 24 mezinárodních umělců se zabývá tématem času. Čas zde není chápán jako téma, které by výběr uměleckých pro výstavu děl nějak zužovalo, ale spíše jako téma, které jej do nekonečna rozšiřuje.

Spíše než cílenou výpravou je tak jakýmsi potulováním se na šikmé ploše ciferníku hodin. Nesnaží se utřídit a předvést jednotlivé přístupy nebo směry vzhledem k tématu, ale spíše ukázat, že neúprosnost našeho zakotvení v čase lze překročit právě a jen pomocí odstupu a humoru.

Některá díla se během trvání výstavy sama mění a možná nás tak i upozorňují na to, že umění je sice věčné, ale umělecká díla nikoliv. Rodí se, stárnou a umírají stejně jako my a jakákoliv snaha o jejich uchování v počátečním stavu je nakonec vždy marná. Ale nepatří přece ke každému krásnému příběhu nevyhnutelně i jeho konec?

Jiné práce si pohrávají s podstatou lineárního chápání času od bodu A do bodu B. Je to však čas, který je podstatou pohybu, nebo pohyb, který je podstatou času? A kdo je tím, kdo vlastně nakonec pohybuje a tím, kdo zůstává nehnutě stát?

Jiná díla čas kondenzují. Léta umělecké praxe jsou zde zhuštěna do
několika minut jednoho bravurního gesta. Tak jako akrobat nad propastí nepředvádí léta tréninku, ale právě okamžik, kdy na naučené zapomíná a spojuje tak vteřinu s věčností v jedno. Není však bravurní právě vždy jen odvaha?

Další díla čas zpřítomňují, zachycují jej, svazují. Ukazují nám jeho stopy, sediment. V jednom okamžiku představují celý proces vzniku. Nebo vlastně opět zániku?

Umění však nakonec nad časem vítězí. Ačkoliv je to možná vítězství
zdánlivé, nemůže o něm být vůbec pochyb. Neklade si totiž nároky na platnost na základě nějaké nakonec vždy relativní faktičnosti, ale
tomu, co vždy dělalo a dělá umění věčným - jeho poetičnosti. Co je
totiž vlastně nakonec čas?