NÁHODNÍ CHODCI POMÁHAJÍ, AUTA PŘEKÁŽ

Petr Philippov se narodil v roce 1973 v Moskvě. Před rokem začal studovat malbu a kreslení na Scholastice pod vedení Roberta Šalandy a Michala Pěchoučka. V Karlín Studios vystavuje jeho kresby kreslené fixem v ulicích Prahy.


Rozhovor s Alicí Nikitinovou

AN: Pravidelné kreslení ve městě, podle mě, není jen práce, ale také zvyk, svérázný způsob vnímání reality. Jak to začalo? Pamatuješ si moment, kdy tě to doopravdy vtáhlo?
PP: Je to výzva, k něčemu takovému se člověk musí přinutit, vůbec to není zvyk. Vtáhlo mě to, když jsme se procházeli po Petříně a Táňa mi dala čtverečkový papír a několik fixek a mně se podařilo ovládnout svoje ruce a zobrazit něco z toho, co vidím. O způsobu vnímání reality: Moje babička byla Kalmyčka, a mně se zdá, že jsem po ní zdědil buddhistický gen, schopnost kontemplativního pozorování. Když se dlouho díváš z jednoho místa, tak to samo o sobě mění způsob vnímání reality. Obzvlášť, když u toho tu realitu ještě kreslíš. Začátkem devadesátých, když jsem byl zdráv, hodně jsem maloval krajiny, ne jen městské. Ke krajině jsem se vracel i později.

Dívala jsem se na fotky tvých starých věcí. Přišlo mi, že tam už je jakési zvláštní, pro tebe charakteristické zacházení s prostorem. Můžeš povyprávět o svém životě v Moskvě a tvé tehdejší tvorbě? Co tě inspirovalo, co tě ovlivnilo? Jaké bylo tvé studium na umělecké škole? Jaká byla v té době tvoje pozice?
Na umělecké škole jsem vůbec žádnou pozici neměl. Až potom jsme měli svojí partu na vysoké, studoval jsem na pedagogické fakultě v Marijině rošče, ale tu jsem nedokončil. Tehdy jsem si začal říkat mistr kvaše. Účastnil jsem se mládežnických výstav v Moskvě, dokonce jsem prodal jednu malbu. Inspiroval mě život okolo. Ovlivňovali mě kamarádi, Uchov, Šurypa*. Na začátku také Van Gogh. A potom psychotropní látky.

Zmiňoval jsi, že jste s kamarády měli svůj spolek. Mělo to nějaký vztah k umění? Pokud ano, co vás spojovalo?
Byly to šílené časy. A spolek byl také šílený. Jedenáct. Protože „jedenáct“ se v ruštině píše jedenácti písmeny. To vymyslel Gena Crazy. Měl něco jako squatt a tam jsme dělali výstavy. Vyráběli jsme plakáty, letáky. Spojovalo nás to, že jsme si rozuměli. Velkou roli tu, mírně řečeno, hráli samozřejmě látky. Tehdy byl rozkvět chemie.

Jaké to byly výstavy, které jste pořádali? Jednalo se o úplný underground, nebo jste nějak spolupracovali s uměleckou scénou té doby?
Spolupracovali. Dokonce jsme ji zčásti formovali. V knize „Rekonstrukce“, která se věnuje devadesátkám, je o nás zmínka. Ne, nebyl to underground. Výstavy byly v galeriích, módní přehlídky, také kreace typu této: „Samohybný mluvící černý čtverec“.

Na fotkách z výstavy „UraNový projekt“ (1996) v Ajdan galerii je vidět, že máte hodně společného, je to jakýsi svérázný pop-art s prvky čehosi psychotropního a počítačových her. Jak by jsi to popsal?
Spojoval nás způsob chápání barevnosti, syntetické kombinace tvarů, důležitost kresby a také náměty ‐ směs propagandy, drogy a počítačových her. Sestavili jsme manifest nového realizmu ‐ syntetického. Chtěli jsme být syntetickými, uranovými Šiškiny a Repiny. Naše výtvory schvalovaly život, byly veselé a směřovaly do budoucna. Počítačový realizmus virtuální reality. Šílené motivy, dobře zakomponované do obrazů.

Zajímají tě ještě pořád počítačové hry? Dá se z nich získat nějaká zkušenost, která se může hodit v reálném životě? Nebo v umění? Dá se použít zážitek, získaný z psychotropních látek? Jak to ovlivnilo tvoje vnímání okolního světa?
Na hry vůbec nemám čas. I když vím, v čem je jejich kouzlo. Hrál jsem rád. Samozřejmě, ta zkušenost se hodí. Například, mi dovoluje vnímat život jako soubor algoritmů. Pokud je správně a šikovně plníš, máš profit. Zkušenost s použitím látek se projevuje hlavně v tolerantnosti a šíři pohledu (aspoň doufám) a v chápaní toho, že „sovy nejsou tím, čím se zdají“. A ještě mám spoustu skic, nemluvě o těchto kresbách. Například „UraNový projekt“ byl naprosto psychidelický. Tam byly houby, LSD, PCP.

A UraNový projekt byla jen jedna výstava, nebo něco globálnějšího?
Výstava byla jen jedna, ale dlouho jsme na ní pracovali. Několik let. Pak jsme chtěli pracovat dál, ale já jsem skončil na heráči a Uchov zahynul.

Co se změnilo, když jsi se přemístil do Prahy? Co pro tebe znamenalo ocitnout se ve Scholastice v roli studenta? Co se ti líbí z místního umění?
V Praze jsem začal kreslit fixy, před tím se mi to nedařilo. Ve škole mám možnost uvidět zevnitř, jaká témata zajímají mládež, která tvoří a jejich pedagogy. Poznávám spoustu nových autorů. Je zde zcela jiná metoda výuky, dávají nám k dispozici obrovský, dobře zařízený prostor. A samozřejmě moji učitelé ‐ Michal Pěchouček a Robert Šalanda ‐ na mě mají vliv. Někdy ke mně přichází na návštěvu Avděj Ter- Oganian a vysype na mě takovou kritiku, že se cítím ne jako žák, ale jako školáček. Ale tím ze mě sundává vrstvu samolibosti. Mně je pak bez té vrstvy lépe. Z místního umění si užívám architekturu, líbí se mi český kubizmus, Josef Čapek, Pavel Brázda.

Jak si vybíráš motivy ke kreslení, jestli se to dá popsat? Co tě nejvíc „dostává“ ve městě?
Líbí se mi, když domy jako by trčí z lesa. Líbí se mi, když jsou vidět vzdálené obzory. Líbí se mi pozorovat stromy a vidět tam fantastické struktury a plasticitu. Vždycky se snažím zobrazovat pohyb. Dostává mě symbióza geometricky postavěných budov a aut s biologickými tvary stromů a lidí. A ještě je tu důležitý úkol zobrazit reliéf a gravitaci.


*
Michail Uchov a Stas Šurypa, Moskevští umělci, členové UraNového projektu, Uchov tragicky zahynul ve věku 25 let.