Text: Matěj Pavlík, Lucie Rosenfeldová
Aleksei Gastev vyvíjel metodiku zachycení pracovního výkonu. Jeho posláním bylo s pomocí mřížky zobrazit dělnici nebo dělníka v určité činnosti. Znázornit v ideálním postavení tělo i nástroj, aby výkon dosáhl své efektivity. Obrazy měly dostát schopnosti sebe-regulace jedince a proměnit pracovní plochu nebo samotné prostředí v potencionální obrazové pole.
Martina Smutná chápe vzory, paterny na domácích textíliích, jako možné vizuální reprezentace práce, jež sama své vlastní obrazy neprodukuje. Reproduktivní práce na rozdíl od práce produktivní neústí do zboží či služeb, jež by měly v kapitalistickém systému peněžní hodnotu, a tudíž není často viděna, natož ohodnocena. Jak soukromé tak i veřejné instituce spoléhají podle Marxistického feminismu na laciný stereotyp přirozeně pečující ženy jako na možnost zisku. Reálie sociální situace a pracovních podmínek jedné z žen vykonávajících reproduktivní práci, se stává jakýmsi vědomím pří práci na obrazech.
Těsně před uschnutím utěrky je okamžik přeměny práce v neviditelnou. Autorka tento okamžik rozkládá do série obrazů ve snaze vystavit skepsi. Metaforicky ji lze vyjádřit jako nemožnost rozpít vetkané vzory do gestických tvarů opakovaným utíráním nádobí. Smutná ve své práci Prohra reaguje na současný zombie formalismus. Ten se naopak skrze vědomé reprodukování malířského gesta stává konformním komentováním současnosti. Ve svém hojném bujení gest vystavuje a množí abstraktní formy nejen v malbě, ale i na poli tržních spekulací s uměním.
Obraz zvětšeného plodu, který je častým motivem na povlečení a utěrkách, je odříznut od svého zmnožení. Ze samotného plodu jsou zde naznačeny jenom okvětní listy, jako by samotný růst dosáhl určité fáze dovršení, již následuje už jen pohyb v instalaci.
Svešené obrazy Martiny Smutné si i přes odkazy k abstraktnímu formalismu zachovávají zbytky reprezentace skutečnosti. Nejde tak v pravém slova smyslu o abstrakce, jako spíše o abstrahované výjevy. Autorka odkrývá abstrahování jako sociálně podmíněný proces, abstrakci pak jako obraz sociálního. Střet abstrakce s realismem se koncentruje v začlenění parafráze Chardinova obrazu pracující ženy Le Bénédicité do série a nutí k hledání souvislostí mezi historickým realismem a současnou abstrakcí.
Uvnitř instalace evokující situaci sušení, která však neústí ve ztrátu stopy předchozí práce, se objevuje Martina Smutná jako autorka, umělkyně. Instalace se jí stala Gastevovou mřížkou, obrazovým polem pracujícího. Opakovaně validující a zpětně znehodnocující samotnou uměleckou práci.
foto © Jakub Delibalta
