18/07/2012 - 12/08/2012

Vernisáž: 18/07/2012

Kurátorka: Edith Jeřábkov

Karlin Studios, Prvního pluku 2, Praha 8

Neubráním se hned na začátku návratu k rané práci Jana Haubelta, ke které se jeho pozdější tvorba včetně této výstavy vztahuje: Tobyho vidění – zjednodušeně interpretováno: trofej vs. zvíře, reprezentace vs. realita. Možná více intuitivně než intelektuálně byl tehdy Jan Haubelt zaujat touto diagnózu, která zviditelňuje problematiku vidění a vědění, problematiku reprezentace. Nabízí se tedy přímá otázka – proč je problém reprezentace tolik podstatný pro současné myšlení, že mu autor věnuje veškerou svou pozornost. Pomineme-li zásadní fakt, že reprezentace je podstatou umění, uměleckého přepisu, překladu či konstrukce, je reprezentace klíčovou „strategií“ dnešního řízení společnosti, respektive strategií volného trhu, která politice ve smyslu správy veřejných záležitostí vtiskla tuto zástupnou funkci. Ta se pak více než na skutečném řízení společnosti a státu podílí na řetězovém sledu reprezentací. Proto pro nás může být znovu důležité sledovat základy a schémata způsobů vidění, představování a zastupování, abychom je pochopili v určitém vývoji a vzájemném vztahu a byli schopni interpretovat jejich alegorickou rovinu.

Slepá díra – díra, která neprochází skrz – není variací na výpravnou Ospalou díru Tima Burtona, ale na slepou skvrnu našeho oka, která nevidí a vidí za ni naše představivost a na slepou skvrnu, object-gaze Jacquese Lacana, tedy na místo v obraze, které způsobuje, že si nás obraz „prohlíží“, že v našem vnímání ruší distanční pohled a činí nás součástí této reprezentace. Příkladem je soubor Haubeltových pohledů na půdorys zátiší s tulipány: náš odraz a odraz naší přítomnosti – místa, v němž se nalézáme – v zrcadlové vrstvě, nás činí součástí obrazu. Zvolený technologický postup a materiál není efektním řešením, má své logické důvody a historický kontext. Vyškrabané tedy odstraněné reflexivní pozadí výjevu znamená zrušení obrazu tohoto místa, této situace nebo-li zprůhlednění pozadí, které přestalo odrážet skutečnost. Tu naopak reflektuje ponechaná zrcadlová vrstva, která je vymezena pro zachycení předmětu v jeho půdoryse – kytici tulipánů, ve které se odráží i ten současný „náš“ předmětný svět a naše pozice v něm.

Haubeltovy experimenty s optikou a pohledovostí do sebe vstřebávají výzkumy jeho předchůdců, u této práce si například není možné nevzpomenout na Duchampova skla a jeho předpoklad čtvrté dimenze, která je odvozena z pravidel trojrozměrnosti a jíž je třetí dimenze stínem. Haubelt mění pozice pozorování objektu, avšak nesyntetizuje je do jednoho výsledného pohledu jako kubisté, nechává je rozloženy za sebou v prostorové enfiládě jako jednotlivé možnosti v jejich mnohosti i homogenitě. Právě tato odlišnost a zároveň jedinnost jsou určující pro naznačený způsob poznání. Ten zahrnuje a zároveň zpochybňuje jak pozitivistický sběr jednotlivých rozložených fragmentů (perspektivních pozic, pravd) tak pravdu jedinou, kolem níž náš pohled krouží, ale do jejíhož centra, osy nemůže vstoupit. Toto centrum je označeno černým kruhem, který je v prozaické rovině orientačním bodem, půdorysem vázy.

Jestliže jsme se dostali až k pravdě, další vystavená práce se opájí dějinami iluze a klamu. Vrcholné radikální baroko je obdobím rychle se šířící ideologie a moci. Tento pohyb se promítal do zvlněných fasád, nekonečných perspektiv kupolí a rozevlátých rouch plastik. Pohled na tuto přehlídku byl člověku svrchovaně určen, měl stát na jednom daném bodě a pouze z této jemu vymezené pozice se mu svět zobrazil v ideálních proporcích. Nedovolený úkrok znamenal zdeformování této reprezentace. Iluze již nebyla hravým trompe l’oeil, ale pohled se stal nástrojem ovládání. Jan Haubelt se dnes znovu dívá na Anděla blažené smrti Matyáše Brauna, dívá se na jeho poprsí ze čtyř neideálních pozic.  Z těchto jednotlivostí modeluje čtyři samostatné sochy vyprávějící o jedné soše, které nedosahují ani třetího rozměru. Jsou důkazem opuštění ideální karteziánské pozice i za cenu deformace výhledu a důkazem potěmkinovství jednobodové lineární perspektivy, která se smyslům zdá správná. Ztratili jsme pohled na celek a ztratili jsme optiku jedenoho pevného bodu, ze kterého se nám perspektiva budoucnosti mohla jevit plná.

Společnost odložila jednu iluzi, jíž byla součástí a získala mnoho iluzí, které pozoruje s odstupem. Tento distanční prvek vkládá v podobě šablony se středovou dírou Jan Haubelt před koláž evokující mondrianovské kompozice. Koláže jsou výsledkem nekompromisního dodržení autorem zvolených pravidel lomu ploch a výchozích pěti barev. Předsunutá šablona nám následně hozeným stínem zprostředkovává dojem třetího rozměru, tedy něčeho navíc. Avšak naopak zakrývá možnost zcela odhalit pravidla koláží a deformuje jejich konstrukci a původ. Je nám nadiktován jediný pohled skrze oslepující díru, který nás chlácholí plastickou plností. Tato předem stanovená pravidla, která jsou pro všechny tyto koláže elementární, možná může zvídavý divák odečíst z pozorování vztahů uvnitř celého souboru.

Představa pozorovatele včleněná mezi subjekt a objekt je zásadním činitelem prací Jana Haubelta, je jejich nedílnou součástí a divák by měl roli pozorovatele v co nejintenzivnější míře naplnit a to nejen tváří v tvář Haubeltovu dílu.