8. 9. – 4. 10. 2020
Vernisáž: 8. 9. 18:00
Karlin Studios, Prvního pluku 2, Praha 8
Text: Jiří Ptáček
Zdá se, že výstavě Jana Kostohryze svědčí závěr léta, kdy více než kdy jindy nastavujeme tvář paprskům babího slunce, zatímco voda v řece začíná být ke koupání nevhodně chladná. Kdyby se konala o měsíc dříve, vstoupila by do každý rok o stupeň více rozžhavených ulic města, kde paralelně odpočítáváme čas do rakoviny kůže a konce světa, jak ho známe. Naopak v zimě by na sebe nejspíše příliš upozorňovala jako protiklad toho, co nás čeká venku. Prosluněnost výjevů se zdánlivě nečinnými mladými lidí, tolik jim záviděná těmi, co podle vlastních slov už mají povinnosti, ale také nonkonformnost, s níž se pružně protahují a nestoudně rozvalují, kde se jim namane, jsou při pohledu z pozdně letní perspektivy již pouze dílkem vzpomínek – ještě ale živých a prudce sentimentálních.
Idylický obraz, který Jan Kostohryz vytváří, lze pozorovat na křivkách těl zobrazených chlapců a dívek stejně jako ve opojně snadném vlnění fixů na jeho kresbách. Snad jen ta vosa z názvu usedá na okraj kelímku coby narušitelka – drobná piha na kráse decentně vylíčené rozkoše. Možná i jako symbol přízraku, který na nás dotírá i v těch všednodenní problémů nejvzdálenějších chvílích. Reliéf, který bude vznikat v průběhu výstavy jako postupně se vynořující detail jakési radostné únavy, kdy opět není nic lepšího, než vystavit se dobíjející záři slunce, je na výstavě od počátku přítomný v přípravných skicách. Avšak ta vosa tam někde bude, schovaná a nepostřehnutelná, jen ji vypít.
Kostohryzovy reliéfy vstřebaly klasický kánon, jenž od antiky prosakuje evropskou historií v rozličných znovuzrozeních a kolektivních i individuálních obrodách. Právě proto dobová aktualizace, jíž Kostohryz do povědomých šablon vkládá, má protějšek v tendenci ke dvojímu úniku mimo čas. Jeden jako by vyplýval z jakési dílčí podobnosti s malbou na amfóře, na níž se Iáson se svými kumpány povalují po palubě Argó poté, co se za příjemného vánku vykoupali v prohřátém moři. Pokud tedy nějaká taková existuje. Ta druhá vyplývá ze samotného charakteru činností, které jsou chlapci a dívkami vykonávány, považovaných pouze za pauzu mezi praktičtějšími úkony. Vždyť i jádrem slova prázdniny je prázdno, ne-čas jednoznačně oddělený od času práce, úkolů a výkonů, a v současnosti vyhrazený již pouze těm, o jejichž dospělosti ještě smíme být na vážkách.
Jiří Ptáček
