Ale nene, pojď blíž

ať si tě prohlídnu, ať tě vidím,

ať se do tebe podívám, 

tvoje tvář, tvoje oči, tvoje roztomilý ouška

a lalůčky – je to tak dlouho,

konečně jsi se mnou, i když mi tu nikdo

nechyběl. Zas tě vidět, zkontrolovat

jak se máš. 

Přibyla ti kůže, nová vráska.
Jak se ti lesknou oči... Jsi v pohodě?

*

Existuje pohádka, jež by byla více zatížená snahou o filozofickou či semiotickou interpretaci, než Sněhurka?Protože je součástí staletí orálních a literárních tradic, příběh není ustaven hegemonní interpretací a tak žádná z nich si nemůže nárokovat: „Být na světě nejkrásnější.” Semiotické teorie rozebírají symboliku „bílé jako sníh, červené jako krev, a černé jako eben”, které vnímají optikou nevinnosti, přerodu, pohlavního dospívání, tanatu. Všechny příběhy mají společné prvky: děj pohání nenávist macechy nebo starší ženy vůči kráse mladé dívky. Dvě ženy jsou ustavovány jako dvě neslučitelné části psychiky, z nichž jedna musí umřít násilnou smrtí. Macecha/královna je hybnou silou dívčina vývoje a snaží se o zničení jejího ega tím, že dívku opakovaně vraždí za pomoci “ženských zbraní” - otrávených hřebenů, stuh, oděvů apod. V některých verzích dochází k “neúspěšnému kanibalismu” domněle mrtvé dcery macechou za účelem načerpání mladistvé animy. Nenávistné chování ale iniciuje Sněhurčinu metamorfózu v kokonu skleněné rakve. Vystavena za sklem, mladá dívka dospívající v ženu ani po smrti nepřestává díky své kráse být předmětem pohledu čekající na mužného zachránce. Její domnělý skon, jež byl vlastně hibernací, stojí v kontrastu s citelnou a konečnou smrtí starší ženy.

Taková quasi interpretace je vzdálená vnímání sanitární a ne-tělesné Disneyho Sněhurky, jež přinejlepším funguje v náznacích a je zcela oholena od jakéhokoli libidinálního potenciálu. 

*

Po spánku ti teče vlas. Je cizí, víš to?

Voníš, viď že voníš? 

*

Animovaná královna bohužel na plátně nepozře domnělé lidské vnitřnosti. Její tvář, jež ulpívá v mozku, je především plná hrůzy. Ostré obočí, kyborgská absence vlasů, povýšený výraz, jsou přitažlivé a především mnohem životnější, než tvář pasivní Sněhurky, jež jako “slušná milá dívka” předválečné Ameriky, jako by žila v kómatu, ještě než zemře a její spánek bude pozorovat zástup malých mužů. Tak či tak, tato verze je pro nás kolektivně nejznámější, a je i výchozím bodem Veroničiny interpretace příběhu. 

Z něj autorka extrahuje spíše než její dvě ženské hrdinky dva jeho magické objekty, jimiž jsou zrcadlo a studna. Tyto magické předměty plní pro hlavní protagonistky porovnatelnou funkci - umožňují jim odraz, reflexi a sebe-validaci. Zrcadlo až doteď královně, jejíž vnitřní svět je chladný a prázdný, plnilo sebelegitimizační funkci, opakovaně ji popisuje jako nejkrásnější ženu království a tím živí její narcismus. Ovšem studna, do níž dívka zpívá, poskytuje relativně nevýrazné Sněhurce ozvěnu jejích tužeb, které se dají zřejmě popsat jako být pasivně nalezena (princem). Zrcadlo se tedy stává studnou a vice versa, a Sněhurku i královnu spojují jako určitý portál.

*

Jsem tady, dole, dohlídneš sem?

Ohlédni se, uvidíš aspoň sebe. Není to moc, viď? 

Small data. Nevadí, pojď blíž, aspoň něco. Vím,

že se mi chceš líbit. Stejně jako

ostatní: chceš, aby tě bylo slyšet, 

chceš se poznat v odrazech. 

To ti stačí? 

Nejsi jen stopa, že ne?

*

Film a fotografie jsou centrální body autorčina uvažování. Projekt White Snow tak připomíná určitý filmový set, epilog pohádky, jehož je Veronika režisérkou, spouštějící pásmo dialogy s mnoha spolupracovníky, založené na učednictví a píli. Tento společně vytvořený set je ale opuštěný, uvržený do bezčasí, jež je společné jak pohádkám, tak aktuální každodenní šedostí. Z šerofialového stínu vystupuje hrubá textura barvy Sněhurčiny kůže, náležící monumentálnímu sloupu nelidského měřítka, který se konstituuje jako nový architektonický element galerie. Sloup místo chrličů obývají úšklebky, jako neustále se proměňující tiky a křeče našich psyché. Na stěně visí měděná plocha, kterou autorka vytepala a požehnala horkovzdušnou pistolí, jež nás klame potenciálem sebenazření, který nenaplňuje. Místo aby se paprsky opticky odrazily zpět do naší sítnice, se vizuální vjem tříští a rozptyluje po místnosti. Zrazuje tedy funkci zrcadla, částečně plní roli masky, a tím rituálně vymazává naše ego. Všemu sousedí “studna”, připomínající tvarem sloní chodidlo, na níž můžeme pozorovat stopy polštářků prstů, jež zcitlivěly prací. Podle autorky má zrcadlit naše aspirace a touhy po odezvě a sebezpřítomnění skrze svůj odraz. Androgynní hlas promlouvající hladiny se nám ale vysměje, a dokazuje nám naši marnivost a banalitu. Zachází s námi arogantně, nepříjemně moralizuje a odhaluje tak neprůhlednost našich vnitřních motivací a konfliktní aspekty našich já. Podobně neprůhledná je i snaha prezentovat tyto viscerální pocity online, a tak stejně jako pohádkové zrcadlo či studna přejímá i projekt formu přeludu, protentokrát na našich obrazovkách.

*

Dnešek je stejně krásný, i když 

mě opustíš jako znak, jako stopa. Nejsi jen stopa, že ne? /smích/
Ale mně to přece vůbec nevadí! Zapomínám 

rychle, i tebe zapomenu. Už jsi 

pryč? Ne? Aha, nevadí, to přijde. 

S kým mluvím?

Text: Lukáš Hofmann

Poezie: Ondřej Buddeus

3D animace: Matěj Martinec, voiceover: Karolína Vágnerová, sound mixing: Anna Kolářová, David Pevný, text: Ondřej Buddeus, kovářské práce: Miroslav Pištěk, pomoc s instalací: Štěpánka Koblížková, technolog: Jiří Vrzba, produkce KS: Michal Jalůvka. Autorka děkuje týmu Garage Gallery, Natálii Kubíkové a Tomáši Kurečkovi za poskytnutí prostoru.

Kamera: Milan Mazúr.