„Milky Way jsem nakreslila pro Ivana – tehdy čerstvého partnera. Měla vyjadřovat můj vztah k místu, které pojmenoval Chaos. Tam jsem s ním tehdy začala žít. Z prsou na kresbě vytéká mléko - symbol ženské plodnosti, v kterou jsem u sebe tehdy ještě doufala, plodnosti okolní přírody a faktu, že se nad námi klene hvězdná obloha a Mléčná dráha. Ta kresba předznamenala i touhu něco v Chaosu společně vytvářet, naplňovat ho smysluplným obsahem skrz vzájemnou lásku - k místu v přírodě, péči o něj. A to se tu skutečně dalších 12 let dělo. Hospodařili jsme tady, pěstovali plodiny, založili spolek a galerii, stavěli a budovali, adoptovali děti, tvořili a tvoříme dosud.“

Listopad. Čaj, tlusté ponožky, vlhké dřevo. S Veronikou se v Chaosu půl dne probíráme jejím životem a kariérou, v chronologickém sledu se dozvídám o mužích jejího života, jejích dvou rodinách - té, do které se narodila a kterou vytvořila, o topologii dávno zavřených galerií. Později přejdeme do přeplněného pokojíku a začínáme se probírat štosy a deskami fotografií a kreseb. Tu pije papoušek slzu z oka Daniela Nekonečného jako mladého chlapce požehnaného sluncem. Tady zas čeká rodinný diptych - tři pokolení žen, pronikavý pohled její matky. Kresba mimozemšťanů ze školních let. Autorka připomínající Matku Kuráž, obvázaná provazem jako v bondáži, s medicinbaly na nohou. 

Rozhodnu se vybírat menší individuální díla, osobní zpovědi, záznamy někdy radostných, jindy bolestných momentů, ukázat jinou fasetu umělkyně, která se vlivem opakujících se kurátorských interpretací v místní kolektivní psyché stala určitým atrofovaným symbolem. 

Někde poblíž v rohu zašustí papír a něco zapíská.

„Kdysi jsem měla bílé ochočené myšky, co se mi záhadně ztratily. Měla jsem o nich psychedelické, hororové sny, ve kterých se nekontrolovaně množily. Když procházím krajinou, vídám síť jejich cestiček, od úkrytu k úkrytu. A teď myši figurují i v mých fotografických vanitas.

Ten červený pokoj by se měl stát miniaturním, filigránsky pojatým kódem mě samé, dotýkat se mojí rodiny, partnerských vztahů, psychiky, těla i touhy vymanit se z jeho pout, odpoutat se od kořenů země a odletět.“

Zatímco skupina rozháraných dětí prolézá dřevěným domkem, Ivan sbíjí prkna do tvaru komína či úzké knihovny, co se klene do výšky lidského těla. Když se setmí, tohle sousoší zapálí. Jiskry střelhbitě poletují v ladných, vlnitých křivkách pod temnou, proděravělou oblohou. Když mě přemůže únava, jdu přespat v devítihranné budce poblíž - té, na kterou teče Mléčná dráha.