Grzegorz Demczuk: Slapstick

24. 11. 2021 - 16. 1. 2022

Kurátor: Lukas Hofmann

Karlin Studios

Jak se říká, z chyb plyne ponaučení. Současné umění často vyžaduje, abychom vše intelektuálně zpracovali a definovali, což je náročný úkol. Selhání pak někdy slouží jako terapeutický nástroj. V této výstavě funguje jako proces vyrovnání se s entropií života za užití zřejmého řešení – humoru. Když procházím touto malou místností, nemůžu nemyslet na jízdu na horské dráze. Vzdálenosti mezi díly jsou téměř stejné, v prostoru byly vytyčeny  rovnostranné trojúhelníky mezi body různých umělcových zájmů na pomyslné mapě. Výstava, jenž měla mít zpočátku formální tvar, se proměnila v něco zábavného. A to až příliš pro svět umění, který většinou preferuje brát sám sebe vážněji, než by měl. Poněkud retrospektivní výstava mladého muže však zůstává pokorná, transparentní a její neformálnost působí jaksi formalizovaně. Její díla se opravdu snaží konstatovat samozřejmé, střídavě potvrzovat tragikomické truismy, a poukazovat na všudypřítomnou banalitu. 

Malý muž stojící na růžovém podstavci ve Slapstick tak groteskně kloužepo banánu a předvádí tak typizovaný gag. Moment, který existuje čistě v komediální fantazii, někde v říši Chaplina a kresleného komiksu, má prý ale historický základ - jak Demczuk vysvětluje, v době, kdy se začaly ve velkých kvantech dovážet banány ještě nebyl řádně vyvinut systém sběru odpadků, takže skutečně existovala doba, kdy uklouznout po banánu na ulici nebylo tak absurdně neobvyklé. Šedá základna díla ukrývá rozbitý telefon, po kterém kloužeme prstem, stejně jako kloužeme tělem po slupce od banánu. Vidíte? Je to jednoduché.

Růžové barvy tu jsou v dialogu a zubaté sousto Fresh after Chewing na nás zírá, nebo se možná usmívá, očividně skrývajíc předchozí nános barvy žvýkačkovým reliéfem. Veliké množství sežvýkaného materiálu masitých a bílých odstínů mi způsobuje zhnusení, protože nejen že emanuje uměle nasládlou vůni žvýkačky, ale také ústa, která ji žvýkala. A spoustu slin. I zde lze vysledovat “techniku” – s tímto materiálem dosahuje Demczuk různých textur, neboť delší žvýkání vytváří hladší povrch.

Možná si povšimnete, že se tu mnoho předmětů vztahuje k jídlu, možná jako antiteze niterného přesvědčení, které se náhle manifestovalo v umělcově dětství – v reálném životě by se totiž nedotkl temné části svého Hamburgeru a Hamburgeru 2, tedy masa. Náměty obrazů jídla jsou vcelku pochopitelné, zvláště teď, když Burger King změnil svou vizuální komunikaci na cosi podobného. Ten tlustší, namalovaný olejem, sestává z tolika vrstev, že uvnitř je stále mazlavá tekutina, která doufám připomíná karamelovou vrstvu v tyčince Mars (klidně se jí dotkněte, ale neochutnávejte). Jedná se o hamburgery ve vlastní axonometrii nebo panoramatické perspektivě. Název Say Cheese u dalšího díla mluví za vše, opět se setkáváme s banálním vysvětlením, navíc je dílo velmi vhodné k focení. Zloté (Polished) na krabici od pizzy (schválně, jestli tam stále na konci výstavy budou) jsou selhání hodu mincí, sázka, kterou nikdo nevyhrál, neboť rozdíl mezi stranami byl nápadně vymazány.

Demczuka můžeme do značné míry označit za performera. Jeho videa zobrazují jednoduchá gesta, krátké fragmenty zkoumající jednu jednoduchou myšlenku. Přestože se umělec nezbytně nepokouší dosáhnout mistrovství, vyčerpání a oddanost dílu zůstávají důležitými prvky. Prý trvalo dva roky praxe dosáhnout schopnosti házet oštěpem ve dvoukanálovém videu Javelin Throw. Pomocí více obrazovek se umělec může naštěstí sám rozhodnout, jak dobře dohodí. Na druhou stranu, Sky is the Limit dokazuje, že věci mají přirozený limit, který reálně přichází mnohem dříve než nebe. Cliffhanger nás navštěvuje ze světa kinematografie (stejně jako Slapstick) a vzhledem k tomu, že se toto 28-vteřinové video performance s umělcem visícím na římse stala roztomilým zvířátkem/stolkem na nožičkách, nemohu se ubránit dojmu, že nesu náznak odpovědnosti za bezpečnost performera na obrazovce.

Těla jsou přítomna také v 3D-perem vytvořeném díle Untitled, které se v procesu našeho dialogu proměnila v lightbox nebo vitráž. Představuje zploštělou, lisovanou verzi archetypů brandingu lahví od nápojů, včetně jejich čárového kódu a nutričního štítku. Těla naopak chybí ve fotoalbu Zdjęcia. Rodinné obrázky zde skutečně existují spíše jako materiál, který je zdarma k využití, než jako místo tragického melodramatu. Skrze oblečení jsou nepřítomní lidé proměněni v předměty, a snímky vrhají světlo na jisté intimní postkomunistické období zmrazené v čase. Celou dobu zatím Attention Meter pragmaticky měří a sčítá naši tělesnou přítomnost před sebou, vysílaje ultrazvukové vlny, co se navrací zpět poté, co se setkají s naším povrchem. Uvidíme, kolik sekund, minut nebo hodin nashromáždí.

Lukáš Hofmann