II. Něžná: Šárka Koudelová

II: Něžná
Šárka Koudelová

hosté: Néphéli Barbas, Nika Kupyrova, Merav Kamel & Halil Balabin, Eliška Konečná, Jan Matýsek, Marie Raffn, David Pinkava, Monika Žáková

vernisáž: 24. 11. 2021, 18:00
výstava: 25. 11. 2021 - 16. 1. 2022

Výstavní projekt II: Něžná je druhou kapitolou třídílné série, která se snaží pojmenovat rezonující témata současné doby a zároveň prezentovat chápání umění coby jednotného proudu na sebe navazujících činů. Všechny kapitoly spolu s celým procesem příprav instalace a katalogu tak podávají kondenzovanou zprávu o celospolečenských problémech, hledají nové způsoby spolupráce a podvědomě kráčí proti leckdy vyostřenému konkurenčnímu prostředí české umělecké scény. Projekt II: Něžná propojuje výběr signifikantních prací místních etablovaných i generačně nejmladších umělců, rozšířený o zahraniční autory, jejichž výstavy jsme v minulosti mohli vidět v Praze. Všichni zúčastnění zahraniční umělci v nedávné době absolvovali rezidenční pobyt ve Studiu Prám, kde také v červnu 2020 proběhla první kapitola série, a to I: Too Close To Far. Stejně jako k první kapitole vznikl k aktuální kapitole katalog s příspěvky jednotlivých autorů, který se tak stane druhým dílem již započaté edice. Jednotlivé výstavní kapitoly jsou v ideálním případě vnitřně propojeným výsledkem spolupráce všech přizvaných autorů, přesahujícím své aktuální umístění i dobu konání.

Jasnou referencí na ikonickou novelu Fjodora Michajloviče Dostojevského vyvolává název projektu představu mladé ženy, pro kterou se vlastní emoce stanou fatálním osudem. Už název tak předznamenává určitý feministický kontext výstavy, která však nechce být jen prvoplánovým aktivismem. II: Něžná svým emočním nábojem zahrnuje autorky a autory, pro jejichž práci je typická neobvyklá citlivost, materiálová měkkost, nepevná forma nebo naopak tělesnost, i autorky a autory, kteří se vyjadřují s téměř sebezničující pečlivostí a péčí. II: Něžná reprezentuje těžko zachytitelnou jemnost i hysterickou neschopnost vymanit se ze submisivní pozice. Symbolizuje romantický archetyp mladé dívky, která se realizuje ve svém nepochopení a utrpení, i stále nerovné postavení ženských autorek na mezinárodní a zejména české scéně. Tento pocit nedostatečné pozornosti a opomíjení se však často netýká jen ženských umělkyň, ale i umělců, jejichž způsob práce nebo křehké formální vyjadřování se v konkurenčním prostředí snadno stane špatně viditelným. II: Něžná zviditelňuje iracionalitu a chaotičnost i protikladnou důslednou péči. Snaží se bezpečně komunikovat téměř motýlí křehkost i sebedestruktivní temnotu, vědomé ústraní i demonstrativní afekt.

Naprostou shodou okolností, kterou dokazuje i několikerý posun výstavy kvůli protipandemickým opatřením i výrazně radostnějším narozením (zatím) dvou dětí, se příprava projektu vešla mezi dvě Dostojevského významná výročí. 11. listopadu uplynulo 200 let od spisovatelova narození a 9. února 140 let od jeho úmrtí, což pro pozorné návštěvníky výstavy může vytvářet dojem, že se celý projekt snaží být jakousi autorovou glorifikací. Rozhodně tomu tak není. Ačkoliv určitě nemusíme jakkoliv umenšovat význam spisovatelova odkazu, jeho nekritický popis ruské, potažmo slovanské duše a rozpolcené společnosti, plné sociálních nerovností, černobílého vidění a antisemitismu, není nic, k čemu bychom se obecně a bez poznámek chtěli vztahovat. Krátká novela Něžná však svojí vnitřní příbuzností s aktuálně tolik ohýbanou „teorií mladé dívky“, obrácením pozornosti k psychickému stavu těch slabších a latentní kritikou sobeckého stárnoucího muže, může bez problémů být imaginativní kostrou pro spojení takřka feministických myšlenek a dokonce k zesílení jejich účinku. Všech zhruba šedesát stran Dostojevského textu zaplňuje sebezpytný tok myšlenek v ich formě hlavního hrdiny, který tedy čtenáři nutně zaujatě překládá pohnutky a pocity své právě zasebevražděné ženy. Ačkoliv konečně můžeme na české umělecké scéně pozorovat četné snahy o vyrovnání genderových, respektive i různorodých formálních sil, je otázkou, zda stále není výsledkem alibistickými pohnutkami pokřivený překlad nebo pouze představa „mocných“, jak by příležitosti pro domněle slabší měly vypadat.

Zrcadlení, které je díky velkorysému použití měděné fólie výrazným motivem výstavy a současně se v náznacích objevuje i v některých artefaktech, je zde jakousi intuitivní vizualizací psychologické introspekce i toužebnými růžovými brýlemi. Poskytuje okolnostmi determinovaný pohled na sebe samé i na naše okolí. Rozlehlý a zmnožený nehmotný odraz je samostatnou prací, která nefyzicky kompletuje výstavu a zrcadlí možné odpovědi na náš skeptický idealismus. Příznačně měděná, tedy na planetu Venuši odkazující zrcadlová plocha, možná působí křehce a lehce afektovaně, ale její měkké světlo i tvarosloví zobrazí něžně kohokoliv z příchozích.

Výstava byla podpořena Velvyslanectvím státu Izrael v ČR.