A MANUAL OF MOMENTS

Umělci: Barbora Belzová a Adam Chmiel, Petra Feriancová, Jan Hrubeš, Lucie Mičíková, Martin Prudil, Kamil Tupý, Jana Trávníčková


Kurátorky: Tereza Záchová, Veronika Zajačiková

 

Od 23/01/2013 do 17/02/2013

 

Výstavní projekt A manual of moments poukazuje na fenomén cestování a osobní touhu poznávat nepoznané. Koncept výstavy je inspirován vlastními zkušenostmi kurátorek, které dostaly možnost ocitnout se díky stážím mimo své přirozené území (Finsko, USA). Najít správnou cestu životem není jednoduchá věc. Touha poznávat nové a získávat zkušenosti nás žene dál.
Nacházíme-li se v cizím prostředí, získáváme často nový a svěží pohled na naši vlastní situaci, můžeme se na věci podívat z jiného úhlu. Díky cestám se naše trasy střetávají s osudy ostatních lidí,  dostávají nové podoby, směry, významy či cíle.

Sjednocujícím motivem pro participující umělce je určitý únik mimo známe prostředí. Každý se s ním však vyrovnává po svém. Cílem projektu je ukázat na výstavě různé způsoby cestování - mentální cesty, nenaplněné plány, hledání ideálního prostoru, touha být součásti dění – posunu či osobní zkušenosti.

Přemisťování z místa na místo se může stát pro někoho překážkou, pro někoho osvobozujícím prožitkem. Krátké úniky, které mnozí z nás podnikají, jsou inspirujícími momenty, avšak zároveň nás mohou paralyzovat. Jakmile se vracíme do nám známého prostředí, propadáme panice z toho, že jsme nevyužili všech možností, že jsme něco promarnili. A tehdy vše začíná.
Vzpomínky, zážitky, opakované návraty, které máme chuť všem převyprávět. Skládáme nové interpretace, které nám samotným dávají smysl. Vznikají nové vize, nové cesty.

 

 

Petra Feriancová (1977)
Žije a pracuje v Bratislavě. Absolventka L'Accademia delle Belle Arti v Římě, Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě ale také rezidenčního programu v International Studio and Curatorial Program v New Yorku (2011).
Ve své práci sleduje a zaznamenává proces lidského vnímání. Konceptualizuje vlastní emocionální reakce podobně pak paměť nebo vztah přítomného a minulého. Skládáním a archivováním fragmentů osobních a rodinných zážitků, ať jsou v podobě videa nebo fotografií, vytváří nové pozoruhodné skutečnosti, které nás matou právě onou nejasnou hranicí mezi realitou a sněním. Mentální krajiny, proces cestování v čase jsou pak určujícími momenty pro vznik takto specifické tvorby.

Jan Hrubeš (1986)
Absolvent Katedry výtvarné kultury Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Jeho témata bývají ovlivněna kontextem místa, pro které daný projekt – instalaci vytváří. Často jsou vzájemně provázaná určitou nadsázkou či ironií, mnohdy se vztahují k samotnému uměleckému provozu a prostoru, který jej obklopuje.
Ve své práci se zaměřil na nenápadné průvodce našich cest. Jednoduché instalace popisují nejistotu směřování, váhání či naopak odhodlání jednotlivých kroků - dopředu či nazpět, včera nebo za rok.

Adam Chmiel (1990) a Barbora Belzová (1990)
Studenti druhého ročníku ateliéru Interaktivní média Pavla Kopřivy Fakulty umění      a designu v Ústí nad Labem se přesouvají často za pomocí vlaku. Tento dopravní prostředek je neustále fascinuje a nabízí jim na cestách momenty, o které by při cestování autobusem byli značně ochuzeni. Jejich společným motivem se stal symbol tunelu, který odděluje dva možné pohledy, dva možné světy. Světelná interaktivní instalace uvnitř objektu divákovi zprostředkovává záblesky zrychlených momentů, výstřižků, stroboskopického tajnůstkaření - co vše se za onu krátkou dobu může ve tmě tunelu odehrát a koho tam můžete potkat.

Lucie Mičíková (1986)
Absolventka Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě ateliéru Ilony Németh. Autorka zkoumá ve větší míře téma města, architektury v kontextu kultury, životního prostředí, místa a přírody. Nenápadné, fiktivní až snové krajiny vytváří v současné době nejčastěji za pomocí média koláže, kresby či subtilní instalace.
Ve své práci Východ slunce na Rhode Island zpracovává krajinu, kterou v životě nenavštívila. Jde o manipulované video se statickým záběrem v době podzimu. Iluze je však narušena zapnutím neónových zářivek v petržalské knihovně. V jednom z dalších děl, s názvem Living Architecture, se vrací k jednomu důležitému inspiračnímu setkání, který se uskutečnil cestou do Kasselu. Formou koláže se snaží zachytit jeho náplň, atmosféru, jednotlivá slova z rozhovoru. Není důležitý výsledek, ale proces - tvorba. Pro model Slovenské strely, rychlíkový železniční spoj z Prahy do Bratislavy, autorka tvořila z vlastní vzpomínky a předpokladu, jak si jí sama vybavovala. Model Slovenské strely je tak tvořen bez jakékoliv předlohy. Celý celek prací uzavírá věta, která je ze Zápisu z deníku cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, který autorka našla náhodně, po oslovení do našeho výstavního projektu o fenoménu cestování.

Marin Prudil (1988) 
Začínal studovat v ateliéru Malby Stanislava Diviše, v současné době je posluchačem ateliéru Intermediální konfrontace prof. Jiřího Davida na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Absolvoval stáže na pražské AVU          a Vídeňské Universität für angewandte Kunst Wien.

Ke svému dílu Slepá skvrna-Mo(nu)menty dodává:

,, Pět hlubokých rámů, na sklo každého z nich je nastříkána nebo vylita barva, která z velké části zabraňuje vidění celého výjevu fotografie, která je v rámu zarámována. Každá z pěti fotografií znázorňuje samotnou instalaci výstavy, jednotlivé pozice, "momenty", které se "udály" na tenké hranici dokumentu a inscenace. Obrazy odkazující na sebe samotné, na svoji historii, na samotný prostor a čas, ve kterém jsou umístěny - jsou autoreferenční. Skepse, editace, a manipulace vzpomínky skrze aplikovanou barvu ("zipy",skvrny, plochy) na vnitřní stranu skla vytváří distanci od diváka, zároveň jej může v lehce odrážet.
Samotné dílo je vždy fragmentem života umělcem a každý pomník, monument je již v čase svého vzniku ruinou. Platí to u fotografie, onoho "otisku reality". Na druhou stranu, slovy jednoho sociologa umění, lze říci, že "obrazy žijí v interpretaci tisíce životů."
Skepse v uvažování o vzpomínání či uchovávání vzpomínek se snoubí s inscenací vzpomínky. Plochy barvy zakrývající podstatnou plochu zarámované fotografie nejsou tak již nejsou pouze odrazem obecné skepse k zastřenosti vzpomínání, ale jsou pokusem o inscenovanou editaci a rytmizaci "dokumentu-fotografie". Lze mluvit o změně perspektivy při vnímání, o inscenaci pohledu v rozpomínání.
Jedná se tedy o estetizaci vnímání? Spíše se jedná o ironickou hru s vnímáním diváka, kdy uvědomění nabízí osvobození a rozšíření prostoru imaginace.''


Jana Trávníčková (1985)
Absolventka Technické univerzity v Liberci, Ateliéru Stanislava Zippeho, nyní navštěvuje ateliér Vizuální komunikace a digitálních médií Mileny Dopitové Západočeské univerzity v Plzni.

"Co by, kdyby..."

I přesto, že současný globalizovaný a hustě propojený svět nabízí nespočet možností cestovat, seznamovat se a nacházet zcela nová místa pro náš vlastní život, některé naše životní situace nám to zkrátka nedovolí uskutečnit. Proč? Často žijeme v propletenci vztahů a daných struktur, které nám brání posunout se, zrealizovat naše cestovatelské nebo jiné touhy. Brání nám v tom ty dobré i špatné věci, které potkáváme na naší životní pouti. Proč jsme tu? Proč nejsme někde jinde? Co by se stalo kdybychom jinde byli? Kdybychom    v daném momentu někoho nepotkali, kvůli kterému jsme zůstali na místě. Na to se snaží odpovědět interaktivní instalace výtvarné umělkyně Jany Trávníčkové pod názvem "Co by, kdyby…".
Mnoho lidí mluví o tom, jak někam pojede, slibují sami sobě velkorysé plány    a ideje. Nakonec však mnoho plánů ztroskotá a dotyční se sami sebe ptají, co by se stalo, kdybych odjel, kdybych se vydal do neznáma? Dávají vinu sami sobě, svým blízkým a při tom je možná drží jen pohodlnost, stereotyp a obavy z neznáma. Vznikají pak zvláštní vztahy a výčitky a nevyřčené touhy. Avšak nikdy s jistotou nevíme, zdali by byly touhy naplněny či nikoliv.
Tento silný osobní moment zajímá právě i Janu Trávníčkovou, která připravila prostorovou instalaci propojenou s internetovým blogem, na kterém může kdokoliv tyto své tajné touhy a pocity vyjádřit. Jednotlivé vzkazy pak rovnou putují do galerie, kde je jehličková tiskárna přímo tiskne na nekonečný pás papíru. Vzniká tak jakýsi zápisník, nekonečný tok osobních tužeb a výčitek jednotlivých přispěvatelů. Diváci v galerii se pak mohou s jednotlivými internetovými příspěvky seznámit, ztotožnit se s nimi nebo se zamyslet nad svými vlastními a zapřemýšlet "Co by, kdyby…"

Kamil Tupý (1983)
Studuje v ateliéru Fotografie u prof. Pavla Baňky na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Autor se věnuje převážně barevné fotografii, zpravidla používá obyčejný kompakt. Zajímá ho prostředí, které se kolem něho objevuje. Snímky záměrně nefotí do sérií, naopak, pokud série tvoří, vytváří je z nasbíraného materiálu.
Fotografuje místa, která turisté nefotografují. Zachycením a shromážděním snímků z různých měst a různé doby reflektuje fakt, že přesto, že procestujeme a zdánlivě prozkoumáme spousty míst, stejně zůstáváme stále na jednom a tom samém. Jak domácí tak hosté mají své zkreslené perspektivy.


Partner projektu: M2 Real Estate, a.s

Poděkování: Motokáry Papírna