27/02/2013 - 24/03/2013

Vernisáž: 27/02/2013

Karlin Studios, Prvního pluku 2, Praha 8

Umělci: Marius Lut, Alice Nikitinová, Magali Reus, Marchel Ruijgrok

Kurátoři: Jiří Valoch

Alice Nikitinová, sama již originální a závažná umělkyně, mně navrhla, abych uvedl trojvýstavu s dalšími dvěma tvůrci, které oba shledáváme v určitém aspektu spřízněné, přitom ale pracující v odlišných médiích, tedy stejně originálních, ale v podstatně odlišné artikulaci. Spojuje je dřív fakt, že pracují s určitým vztahem mezi abstraktní formou a jejím ozvláštněním těmi nejutilitárnějšími, banálními reálnými objekty v jakési konceptuální nebo dřív postkonceptuální vazbě, vybranými z onoho
„pragmatického“ světa kolem nás. V souladu s touto novou situací také volně mění užívaná média, tradiční i netradiční.

Marius Lut zaujme tím, že jakousi postminimalistickou konstrukci na stěně nebo v prostoru, vytvořenou z prefabrikovaných dřevěných hranolů, ozvláštňuje omotaným černým plátnem a tak konfrontuje přísnost geometrie s měkkou formou, jindy dokonce „cituje“ v takovém novém artificiálním kontextu měkký předmět, třeba zavěšený ručník nebo dokonce fragment obrazu. Stejně radikální je i v malbě – jsou to vždy černé monochromy, ovšem nedokončené, a zase v celé škále možných vizuálních artikulací : někdy zbývá nepomalovaných pouze posledních pár gest, které by ještě měly pokrýt poslední část rohu obrazu, u větších naopak tematizuje víc proces malby a ponechává černou plochu v různém místě, v různé „malířské situaci“ přerušenou, s naznačenou stopou posledních gest tohoto vždy černého záznamu. Tak vstupuje i do dnes zase aktuálního diskursu o monochromii jako jedné podoby soudobého konceptuálního myšlení. A krajní redukcí užívaných prostředků pak stvrzuje novou aktuálnost svého konceptu, spojujícího tradiční řešení s aktuální podobou ve své podstatě nových možností reduktivního myšlení.

Metaforicky bychom mohli asi říci, že Magali Reus je v podstatě sochařka – ovšem ozvláštňující tradiční sochařské materiály, navíc samozřejmě oscilující mezi různými médii od těch tradičních až po video. Nové aktuální konceptuální vztahy vytváří nejen například tematizováním kovových spojek, kdy v díle Lead, 2011 ozvláštňuje základní geometrickou aluminiovou prostorovou konstrukci izolovaně dislokovanými kovovými spojkami, v realizaci Delay, 2012 zase na podobnou postminimalistickou
konstrukci dislokuje odlitek náramkových hodinek, v Checks and Balance, 2012 zase konfrontuje formu i syntax dvou různě vysokých kvádrů, nižšího a vyššího, evokujících zrovna tak utilitární galerijní sochařské sokly jako známá minimalistická díla, ještě s dvojí pozitúrou aluminiových odlitků bedýnek, vratkou a stabilní. Ovšem dokáže také nově parafrázovat minimalistické formy novými, objektovými zásahy, modrou gumovou páskou (Standstill, 2011) nebo odlitky kohoutků (Tonic, 2012). A zase jiné minimalistické objevy parafrázuje v konfrontaci lapidární formy „jasné“ přesné formy podložky a esteticky inovativním nepravidelným formováním žlutého pásu (Back on the Level, 2011). Jindy zase tematizuje na podobně obdélníkové podložce nepravidelné gumové formy různých barev (Short Supplies, 2010). A jako jakási osobitá parafráze monochromů se uplatní pigmenty silikonových barevných ploch (Balance Sheet Series, 2011). Její videa mají být překvapením pražské výstavy!

Alice Nikitinová vstoupila na naši scénu s dobrým koloristickým školením, ovšem od začátku také tematizuje dvojznačnost obrazu jako redukce a postmoderního konceptu – vztahu k různým významným výtvarným fenoménům, někdy vysloveně jako „smeták avantgardy“ (Žlutý čtverec, 2008). Ovšem nejpodstatnější je stále rostoucí ambivalence sémantiky a možnosti téma jako takové vůbec neidentifikovat a vnímat je pouze jako oproštěné barevné plochy – příkladně série variací na téma stěny krabic na banány. Nebo postupně přibývající různé malířské artikulace objektu tak nespektakulárního, jako jsou jedničky či dvojky. Nepatrné odlišnosti v jejich sémantice pak formuluje právě podoba malířské artikulace. Tak jsme na Zlínském salonu obdivovali ležící jedničku, jež svým formátem přesně zabrala plochu, určenou jednotlivým účastníkům. Jednotlivá média spojuje subtilněji než ostatní účastníci, třeba kombinací koláže papíru a malby, ovšem prezentuje jako díla také některé tyto své „objevy“ – nejobyčejnější, nejkaždodennější objekty – opět s jednoduchou, možná trochu lyričtější malířskou artikulací.

Další zúčastněný umělec Marchel Ruijgrok mění prostor po stránce architektonické, takže návštěvníci mohou pozorovat odlišný způsob práce, než na který jsou zvyklí. Ve spolupráci s umělci jde vždy o dialog. Na současné výstavě mohou návštěvníci
vidět prostor rozdělený ostrými úhly, který sleduje instalací uměleckých děl a zároveň vede návštěvníka a mění jeho směr.

Věřím, že je to skutečně jedinečné setkání, spojující tři umělce, kteří mají společné východisko v reflexi toho nejobyčejnějšího, ale samozřejmě také jako nová, aktuální reflexe konceptuálního myšlení v té jeho podobě, jež si je plně vědomo významu esteticky a komunikativně perfektně fungujícího artefaktu ve skutečně novém, aktuálním kontextu v době, vlastně již žádný „mainstream“ neexistuje.