25/09/2013 - 20/10/2013

Vernisáž: 25/09/2013

Karlin Studios, Prvního pluku 2, Praha 8

Umělci: Ivo Burokvic, Wieland Schönfelder, Paul Wiersbinski 

Kurátor: Viktor Čech

"Jazyk peněz je jazykem, který předstírá že nemá žádné limity. To je také důvod, proč je to jazyk šílených. Je to jazyk, který nám představuje svět, který nemá limity. Svět nekonečné žádosti. Peníze jsou něčím, co vytváří peníze, peníze vždy chtějí více peněz. To je také důvod, proč nejsou bohatí nikdy dostatečně bohatí, protože to není o tom, kolik mají peněz. Vždy budou totiž chtít ještě více. A to je ona nekonečná žádost.
A podobně jako nekonečná žádost, bychom mohli říci, že ve skutečnosti ani peníze nevytvářejí skutečný svět. Existují důvody pro to, že se říká, že limity jazyka jsou také limity našeho světa. Pokud jazyk předstírá, že nemá žádné hranice, je to jako kdyby ani svět neměl žádné hranice. A takový svět se pak nutně musí jako svět bez hranic roztéct, rozprášit, rozpadnout."

Alain Badiou

Ivo Burokvic a jeho obrazy

Pozice malby na poli aktuálního umění již byla mnohokrát kriticky zhodnocena, na jedné straně můžeme sledovat ztrátu jejího významu jako dominantního média, v rámci nějž se odehrávaly zásadní dobové tvůrčí počiny, kterým byla ještě v dobách pozdního modernismu. Na straně druhé však její neustálé návraty do výstavních síní a evidentní zájem galerijního publika o ni. Jistě jde namítnout, že médium malby je jakýmsi přežívajícím reliktem modernistické měšťanské kultury a v rámci dvojrozměrné roviny plátna již dochází k pouhému módními vlnami určovanému kombinatorickému opakování dávno vyčerpaných výrazových prostředků, které pozbyly svůj potenciál pro vyjádření autentického tvůrčího sdělení. Co hůře, malba neposkytuje v dnešní společnosti ovládané masovou vizuální kulturou ani dostatečný prostor pro radikálnost umělcova vyjádření. Zůstala jen kulturní ozvěnou minulosti, kdy ona pěkně namalovaná kytice byla ozdobou domácnosti a velkoryse pojaté plátno prostředkem estetické kontemplace v galerijní svatyni. A nakonec to vůbec nejhorší – namalovaný obraz se stal symbolem degradace uměleckého díla do role zboží, investice, něčeho, v čemž je ušlechtilá estetická a ideová hodnota zaprodána za pouhou hodnotu zboží v rámci kapitalistického systému směny. I samotný autor obrazů – malíř, který v řadě skutečných i literárních podob ztělesňoval onu společností očekávanou roli tvůrčího bohéma, se stal v dnešní době oceňující především intelektuální působení tvůrce anachronismem.
Obrazy Iva Burokvice i jeho další tvůrčí aktivity by v rámci onoho kritického rámce jistě šli odsoudit jako banální naplňování poptávky uměleckého trhu po očekávatelných artefaktech a zažitého obrazu umělce jako provokující celebrity. Na základě soudu stojícího na odsouzení jeho „konvenčnosti“ se jistě celá řada „radikálních“ kritiků a soudců již moc nepozastaví nad samotnou hodnotou formy umělcova výrazu, která spočívá v jeho elegantní schopnosti vyplňovat onu prázdnou šablonu očekávání již nabízí trh s uměním. Ano prázdná je právě ona vnější společenská forma, do níž autor vstupuje. Očekávání oné bizarní mašinérie „kulturních podnikatelů“, galeristů i jejich po dobré investici visící doma nad gaučem toužících zákazníků, oněch tvrdě a spořádaně pracujících dělníků kapitálu. Jejich požadavky na „přijatelné“, „atraktivní“ a současně dobře prodejné umění jsou nám tím, co v nás i díky jejich snobsky skrývanému omezenému vkusu a vzdělání vzbuzuje onen pocit znechucení. Jeho obětí se pak bohužel stává i sám umělec, jehož Oeuvre i osobnost jsou jako kousek puzzle vsazeny do jimi ovládaného kontextu. Skutečně však odpovídá vnější forma tohoto kousku i hodnotě jeho obsahu?
Obrazy Iva Burokviče se jistě v průběhu aukce stávají zbožím, ovšem zbožím jehož hodnotu určuje sám kupec, který z něj tím také produkt tohoto charakteru vytváří. Obraz je pro něj fetišem, k němuž si daný osobní vztah vytváří už tím, jakou je mu sám ochoten přidělit hodnotu. Nemusíme se zde ani bavit o absolutní hodnotě Burokvicových prací, ta je v rámci tohoto systému nepodstatná. Dílo se v okamžiku vydražení stává komoditou s plovoucí hodnotou, která odráží, jako malý laboratorní vzorek i celkový život onoho ohromného organismu, jímž vlastně svět obchodu a peněz je. Od prvotního popření možnosti aby současná malba byla schopná odrážet stav společnosti a být tím pádem vlastně „sociálně“ aktivním uměním, jsme se dostali na příkladu Burokvicovi tvorby pomalu k tvrzení opačnému. Ovšem díky tomu nám nezbyl prostor pro zhodnocení samotné formální hodnoty jeho prací, takže nezbývá, než abychom ji ponechali na někom dalším. Rozhodně však nelze popřít, že tvůrčí osobnost Iva Burokvace, která se nám na této výstavě představuje díky zprostředkování Paula Wierbinskiho, je pro další přemýšlení nad danou problematikou více než ideálním modelovým případem.