Eugenio Percossi (1974)

Studia: Akademie výtvarných umění v Praze Tento v Praze domestikovaný Ital se během let stal natolik nedílnou součástí zdejší výtvarné scény, že je jako jediný cizinec zastoupen ve stálé expozici GHMP. Navíc je důkazem toho, že v umění nejsou důležité hranice, ale jen mít co říct a vědět jak. Jestli jeho umění něčím je, pak tedy uměním přežít, a to především sebe sama, svoje problémy a nejistoty. Eugenio Percossi se v Praze poprvé objevil v roce 1991, už tehdy si prý uvědomil, že to je město, kde by byl schopen žít. „Neznal jsem to tady a od kontaktu s lidmi mě držela jazyková bariéra,“ vzpomíná. „Chodil jsem po městě, v bazarech kupoval starý fotky, který se staly na několik let základem mých prací. Často jsem byl na Olšanských hřbitovech. Tehdy byla Praha šedivá, špinavá a plná pavučin a já si říkal, že přesně odráží můj charakter, že máme stejný kořeny.“ (Art+Antiques) Eugenio Percossi se vydal na přímočarou, ale ne snadnou cestu tematizace vlastního života – ten je totiž plný depresí, a tak zásadními principy jeho tvorby je např. plynutí času a s ním spojené obsesivně se opakující činnosti nebo naopak statická hibernace. Ať už zmíníme jeho sofa „I’m depressed“ /2006/ s otiskem vlastního těla paralyzovaného na dlouhé hodiny a dny depresí nebo naopak výstavu Love v galerii Kostka z roku 2011, kdy za půl roku popsal na čtyři sta pláten slovem „love“, časové hledisko je pokaždé spouštěčem hlubokého existenciálního působení díla. Radek Wohlmuth v profilu Eugenia Percossiho, který vyšel v měsíčníku Art&Antiques, velmi trefně spojuje zdlouhavé opisování textu se školními tresty. Dalším, v podstatě opačným důvodem, by pro Eugenia mohlo být „udržování se při životě“. Výběr ze samostatných výstav: Výstava Neurotic: Galerie Jelení, Praha, 2009 Eugenio představil svůj archiv předmětů, které původně neměly být uměleckým dílem. Tvůrcem není „Eugenio umělec“, ale nervózní těkavé Eugeniovy ruce, které mimoděk během rozhovoru, čekání na někoho či osamoceném lelkování skládají předměty denní potřeby, nahodilé zbytky a fragmenty. Rolují je, muchlají, splétají dohromady. Ukazuje možné způsoby lidské kreativity, která nemusí mít zdaleka podobu jen plánovaného díla. Stavy bezčasí, věci, které se dějí, aniž bychom je chtěli, neškodí nám, ani zdaleka nepomáhají, jsou to místa ohlédnutí, abychom si uvědomili, že je život plný mezer.(Dominik Lang) Výstava Love: Galerie Kostka, Praha, 2011 Výstava After Van Gogh: Entrance Gallery, Praha, 2013